Koncem května uběhlo padesát let od úmrtí jednoho z nejvlivnějších architektů meziválečného období u nás. Ladislav Žák se proslavil především návrhy několika funkcionalistických vil pro pražskou smetánku, intenzivně se však zajímal také o témata minimálního bydlení a vztahu člověka a krajiny.

Žákova trojka

Architekt, teoretik, malíř, designér a krajinář Ladislav Žák se narodil v Praze přesně na prahu dvacátého století. Už na gymnáziu se věnoval malbě, což ho přivedlo do malířského ateliéru na Akademii výtvarných umění. Zabýval se primárně krajinomalbou, přičemž neobyčejně silný vztah ke krajině ho provázel po celý život. Brzy však přestala dvourozměrná plocha papíru a plátna mladému umělci dostačovat. Učarovala mu totiž moderní architektura, která ve dvacátých letech silně prostupovala celospolečenským diskurzem a razantním způsobem měnila zažité pořádky.

Přestože Žák tvořil ryze v intencích funkcionalistické architektury, odmítal její pojetí jako čistě vědecké disciplíny, které tehdy razil především nesmlouvavý teoretik umění a architektury Karel Teige. Stavby Ladislava Žáka se vyznačují čistými puristickými objemy i nautickými motivy zaoceánských parníků typickými pro funkcionalismus, pro Žáka však byla architektura uměleckou disciplínou utvářející prostředí, které člověka obklopuje.

Ve třicátých letech navrhl Žák několik ikonických vil, které dnes patří k těm nejlepším ukázkám meziválečného funkcionalismu u nás. Vrchol této jeho etapy představuje zejména trojice reprezentativních pražských sídel. Na střeše vysočanské vily dynamických tvarů pro leteckého inženýra Miroslava Hajna navrhl architekt „kapitánský můstek“, aby mohl pozorovat letadla vzlétající z nedalekého kbelského letiště. Ve vile pro rodinu režiséra Martina Friče v Hodkovičkách rozpracoval motiv podélné stavby s příznačnými „kajutovými“ ložnicemi. A tuto „svatou trojici“ vil uzavírá ta pro Lídu Baarovou na pražské Hanspaulce, která obsahovala dva samostatné byty pro herečku a její rodiče. Pro všechny vily Ladislav Žák navrhl i interiéry a samotné interiérové prvky a nábytek, které se těšily velké oblibě tehdejších módních časopisů.

Přírodu za vily

Chvíli se Žák věnoval i tématu minimálního a kolektivního bydlení. Jeden takový dům – tzv. svobodárnu – zrekonstruoval v Korunovační ulici, kde sám také bydlel. Už před druhou světovou válkou se architekt stáhl do ústraní. „Definitivní zlom v Žákově směřování nastal v letech 1936–1938. Po získání řidičského oprávnění trávil stále víc času systematickým fotografickým průzkumem české krajiny. Neshody s posledními stavebníky a vnitřní pochybnosti o správnosti nastoupené cesty utvrdily Žáka v rozhodnutí nepokračovat v kariéře vyhledávaného módního architekta,“ píše Dita Dvořáková ve své knize Ladislav Žák – Byt a krajina.

Žák se proto uchýlil ke své nejhlubší vášni – krajině. Intenzivně se ponořil do jejího studia a dokumentace a stal se jedním z hlavních kritiků industrializace a neohleduplnosti lidského nakládání s přírodou. Jako jeden z prvních u nás začal upozorňovat na ekologické hrozby. I přes své celoživotní levicové přesvědčení začal být kvůli některým svým myšlenkám komunistickému režimu po roce 1948 nepohodlný. Jeho posledním dílem a pomyslnou manifestací jeho představ o spojení architektury a krajiny je poválečný pietní pomník nacisty vypálené obce Ležáky. Monumentální dílo s tíhou dějinné katastrofy začal architekt realizovat již v roce 1946, pro svůj názorový střet s režimem ho však dokončil až koncem padesátých let.

Ladislava Žáka bychom si měli pamatovat nejen jako architekta funkcionalistických vil slavných osobností, ale i jako velmi vnímavého autora, který svou teoretickou prací o krajině značně předběhl svou dobu. „Za posledních sto nebo sto padesát let (byla) tvář povrchu zemského víc změněna než za celá předchozí tisíciletí,“ napsal Žák už roku 1947 ve své knize Obytná krajina, jejíž mnohé myšlenky neztratily dodnes nic na své aktuálnosti.