První dojmy po opětovném zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem už opadly. Trhy zareagovaly velmi pozitivně a zatím se na této vlně vezou. Ekonomika Spojených států pod Trumpem zcela jistě poroste, otázka bude, co udělá inflace. Viděli jsme to na prudkém nárůstu výnosů desetiletých státních dluhopisů. To, že investoři vyhnali úrokové sazby nahoru, znamená, že jsou ve střehu a obávají se rostoucího dluhu. K tomu by jistě došlo, pokud bude Trump doma naplňovat sliby o snižování daní. To pak může zažehnout i inflaci. Staronový prezident několikrát říkal, že nízké daně vykompenzují tvrdá dovozní cla. Ve hře jsou plošná cla ve výši deset až dvacet procent pro všechny země s výjimkou Číny, kde by se import zatížil šedesátiprocentním clem. Úřadu se Donald Trump ujme až v polovině ledna, předvolební hlásání o rozpoutání nové obchodní války nakonec třeba nebude tak žhavé. Trumpův protekcionismus je ale nutné brát naprosto vážně. Což Evropě, která si jeho vítězství jistě nepřála, zřejmě úplně nedochází.

Evropské vrcholné orgány ještě před zvolením Donalda Trumpa začaly tvrdit, že pro případ jeho vítězství už mají nachystaný „odvetný plán“, samozřejmě tajný. Prý ze strany Evropské unie půjde o „tvrdý úder“, protože během Trumpova prvního prezidentského období se Evropa poučila a postaví se mu čelem. Z toho je člověku trochu smutno, když to slyší. Nejenže jsou to zas jen nicneříkající fráze, ale i proto, že my jsme ti, kdo jsou na Spojených státech v mnoha ohledech závislí, ne Američané na nás. Důležité budou každopádně činy. Příchod Trumpa by pro EU opravdu mohl být probuzením a vystřízlivěním, ale musí chtít. Mezitím se v Německu, které je nadále v recesi a jeho automobilový i další průmysl pomalu umírá, rozpadla zelenorudá vláda. A co dál dělá EU? Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová na nedávném summitu evropských lídrů děkovala Mariu Draghimu, že tak dobře sepsal zprávu o tom, v jak velkém úpadku Evropa je. „Cesta k naší budoucí konkurenceschopnosti je jasná. Je to díky neocenitelné práci Maria Draghiho. A obětavosti evropských lídrů. Pojďme tedy vpřed a rychle,“ pronesla. Opět jen poplácávání se po zádech za to, že Draghi ve zprávě pojmenoval to, co víme dlouho, jen se dosud nehodilo o tom mluvit. Jediná konkrétnější věc, se kterou von der Leyenová zatím přišla, je, že s Trumpem budeme vyjednávat přes nákupy zkapalněného plynu (LNG). Brát víc toho amerického než ruského. Evropské Politico připomnělo, že něco podobného se dělo už v roce 2018. Tehdy předseda Komise Jean-Claude Juncker tvrdil, že s Trumpem uzavřel „příměří“ a odvrátil hrozbu dalších cel slibem o tom, že Evropa usnadní větší dovoz LNG. To, od koho společnosti plyn nakupují, však Evropská komise opravdu neovlivňuje. Jdou za tím, kdo nabídne nižší cenu. A to i když je to plyn z Ruska.

Poučovat zbytek světa

Alarmující je, že Evropa má několikanásobně dražší energie než USA i Čína; pro průmysl nedává žádný smysl tu zůstávat a vyrábět. Ještě když mu podkopává nohy zelenými regulacemi a omezeními. To samé platí o jakémkoli podnikání. Pokud Trump sníží korporátní daně, firmy začnou Evropu ještě rychleji opouštět. Půjdou za lepším fungujícím investičním prostředím a odliv kapitálu pryč z EU bude ve velkém pokračovat. Nad vším stále visí myšlenka větší federalizace a další masivní společné zadlužení. Je legitimní o tom mluvit, pokud si to někdo, jako například právě Draghi, přeje. Předpokládejme ale spíš, že převažujícím názorem a přáním evropských občanů je zcela přirozeně zachovat co největší autonomii jednotlivých národních států. Nikdy pak ale nemůže fungovat to, co si v současnosti EU zřejmě myslí. Tedy dekarbonizace, celý Green Deal a poblázněné přesvědčení, že Evropa má být na prvním místě ve snižování emisí (a ještě o tom zbytek světa poučovat), dohromady s hospodářským růstem a prosperitou. To nikdy nebude, aniž se co nejvíc pravomocí odevzdá Bruselu. A je to tak dobře.

Docela zajímavé bylo sledovat, jaký myšlenkový přerod (zpět do reality) a skoro až převlékání kabátů se v poslední době udály u evropských automobilek, pokud jde o jejich postoj k elektromobilitě. A není divu. Volkswagen, Audi, BMW a další zažívají výrazný propad zisků. Trpí čínskou konkurencí, celkovým poklesem poptávky a zvýšením nákladů. Do toho přišla hrozba Trumpových cel. Ale na prvním místě je tlak na přechod k výrobě bezemisních aut. Není o ně dostatečný zájem, bez státních subvencí se zákazníci nenajdou. Přitom automobilky do nich tolik nainvestovaly. A když se nebudou plnit cíle, přijdou pokuty. Evropa si zničila svůj automotive, když kladla nesmyslné emisní cíle a uměle se chystá ukončit prodej spalovacích aut počínaje rokem 2035. Co celou dobu dělaly evropské automobilky? Kývaly na to a přistoupily na svůj postupný zánik.

Až teď, když už jsou problémy tak velké, že to celé není udržitelné, otočily. Co si myslet o výrocích dřív zapáleného zeleného propagátora „elektra“ Martina Jahna z vedení Škody? „V minulosti v podstatě nebyla jiná možnost. Bylo tu celospolečenské klima, banky a celý finanční sektor tomu uvěřily. (…) Ale ukazuje se, že to prostě nejde. Nejde to finančně, nejde to technologicky, nejde to z hlediska zájmu zákazníků. Je potřeba to přehodnotit.“

A teď si připomeňme slova čerstvě zvoleného nizozemského eurokomisaře pro klima Wopkeho Hoekstry, když odpovídal na dotazy při slyšení před výbory europarlamentu. Podle Hoekstry se vlastně nic neděje. Trvá na zpřísnění limitů CO₂ pro příští rok, na pokutách pro automobilky a na zákazu prodeje spalovacích aut. „Nejsem si tak jist, zda je změna cílů něčím, co zachrání auta,“ tvrdí nový komisař. To nevypadá na probuzení. Evropa se ukončí sama, Trumpa ani nikoho jiného k tomu nepotřebuje.