Dotační program Oprav dům po babičce je státem organizovaná, podporovaná a z našich daní placená likvidace posledních zbytků nejrozsáhlejšího kulturního dědictví – ano, těch domů po babičce. Zatím se především psalo, že jde o nespravedlivou podporu lidí, kteří mají něco dostat, protože už něco mají. Tedy ten dům po babičce. Jde však o něco mnohem důležitějšího než o závist, tedy o nějaký ten milion na barevný polystyren a plastová okna.

Peníze vem čert. Jde o to, jestli se stane pohled na tuhle zemi trvale, na mnohá desetiletí odporný a zahanbující. Jestli se tedy tahle země promění v přehlídku bezduchých krabic natřených křiklavými barvami, svítících do dáli jak nějaké bláznivé šmoulí zmrzlinářství.

Zřejmou skutečností je, že se něco zásadně pokazilo v našich schopnostech vytvářet veřejný prostor, aby byl příjemný, ladný a respektoval alespoň základní estetická pravidla. Jeden za druhým mizí domy, které něco vypovídaly o místě, měly nějaký charakter, svéráz a kvalitu, byť obyčejnou.

Ještě před sto lety se bylo možné spolehnout na to, že když si prostý člověk chce něco postavit, bude ctít určitá pravidla, bude respektovat místo, tradici, charakter, barevnost a tak dále. Nemusel mu to nikdo říkat a přikazovat, bylo to v něm: dřív zasáhla vrchnost, která to v něm vypěstovala. To se stačí podívat na staré fotografie, ani na vesnicích téměř nenajdete dům, který by rušil ráz místa a který by nezapadal do celku. To není prosím žádné staromilství, to je konstatování skutečnosti.

Socialismus do toho vpadl jako slon do porcelánu, ale naštěstí s omezenou aktivitou. Mnohé sice zničil, ale především domy nechal chátrat, takže se daly zachránit. Na mnoha místech vystavěl obludné paneláky (na nich je nejhorší, že ničí panoráma), ale výhoda byla, že byl materiálně ubohý a nedostatkový, a že lidé se tedy nemohli moc vyřádit.

Bohužel se totiž stalo, že obyvatelstvo (příčiny tu rozebírat nebudeme, osobně myslím, že je za tím rozpad tradičního světa a nechození do kostela) mezitím ztratilo cit pro krásu a uměřenost a cosi jako estetický imperativ. Ten jim bránil oddat se svévolným představám, že věci mají být takové, jak se líbí jim, a nikomu do toho nic není.

Do této dětinské představy o svobodě (nikomu do toho nic není, jak si to udělám, když je to moje) přišel kapitalismus. Kombinace infantility, nevkusu, buranství na jedné straně, na druhé straně komerčních nabídek těch nejpokleslejších a nejpodřadnějších materiálů, které se na naše kutily hrnuly ze všech stran, udělaly své.

Jistě, centra a důležité památky se solitérně opravily, ale hned vedle nich se vesele ničilo a prznilo, co se dalo. Všude se prosazoval jaksi amatérsko-vekslácký styl, původně podnikatelské baroko, které plynule přešlo do baumaxového tsunami. Na vesnici i ve městech se jako epidemie začaly objevovat „betonové plotové desky“ (jejich „výhoda“ je, že jsou „bezúdržbové“), domy se začaly pokrývat jedovatými barvami, okna byla amputována plastovými modely. Do toho přišla masivní intervence státu se zateplováním. Domy dostaly poslední ránu. S nimi ale i krajina (krajina není jen to, co je za městem), tedy prostor, kde žijeme.

Je to házení hrachu na zeď. Nejhorší není ani tak bezradnost a špatný vkus prostých lidí, kteří holt dělají, co mohou a co jim obchodníci s nevkusem vnutí, ale mlčení elit. Jako by se bály, aby si to u těch prostých lidí nerozházely. Ale to už je stejně pozdě. Svou roli už dávno prohrály. A bude to i tím, že se rozhodly, že se budou věnovat důležitějším věcem. Třeba aby byly in a šly s dobou. A do téhle doby nějaký sentimentální vztah ke kráse nepatří. Tím hůř pro ni.