KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Žirafa v říši ideologie

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Žirafa v říši ideologie

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V petici umělců střední a starší generace, která už dostala různá jména, ale nejčastěji se poukazovalo na to, že ji společně podepsal Milan Knížák a David Černý, se vyskytlo několik míst, která nezasvěcené veřejnosti musela připadat obzvláště záhadná. Tak se v té části textu, kde se kritizuje současné vedení Národní galerie, čtenář petice dozvěděl, že na „bienále v Benátkách se prezentuje příběh žirafy přivezené z Keni v době, kdy komunisti popravovali Miladu Horákovou a další“. Tato formulace byla kritiky petice okamžitě zesměšňována, do určité míry právem, neboť opravdu není psána jaksi nejostřejší tužkou.

Oněm posměváčkům ona věta posloužila jako demonstrace toho, že autoři takové věty jsou beznadějně ponořeni do svého starého, odcházejícího světa, kde hlavní událostí, možná meritem všeho, jsou komunistické zločiny, kdežto oni, tedy kritici petice, už vidí jinak, lépe a dál, takže zatímco jedni, ti staří, myslí na Horákovou, druzí na koloniální útlak, globální nerovnost a na osud z vlasti unesených žiraf.

Onen „příběh žirafy“ byl mezitím ztotožněn s „výstavním projektem“ umělkyně Evy Koťátkové, která pro bienále připravuje instalaci nazvanou Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí. Na internetové stránce Národní galerie je záměr popsán slovy: „Projekt čerpá z historie československých akvizic zvířat ze zemí globálního Jihu a zkoumá příběh skutečné žirafy jménem Lenka ze současných ekologických a dekoloniálních perspektiv.“ Trochu zasvěcenějším bylo nyní jasné, že se tu zhmotňují slova ředitelky Národní galerie Alicje Knast, která před půl rokem vzbudila jistý údiv: že totiž se NG zaměří na koloniální minulost, kterou by „měla konečně začít řešit i střední Evropa“. Teď to tedy začalo dostávat obrysy i smysl: šlo o žirafu pro pražskou zoo.

Ta byla, jak se díky projektu dozvídáme, v roce 1954 odchycena v Keni, přivezena do pražské zoo, kde se stala prý první „českou žirafou“ chovanou v zoo. Po dvou letech uhynula a její tělo bylo předáno Národnímu muzeu, vycpáno a vystaveno. Část tkání, jak se dále dozvídáme, se dostala do pražské kanalizace, kterou zamořila, takže byla ohrožena část Václavského náměstí. Osud žirafy Lenky umělkyni zaujal a spolu se spolupracovníky vytvořili koncepční výstavu, která, řečeno současným kurátorským jazykem, „skrze imaginaci buduje prostor pro nové způsoby promýšlení vztahu k přírodě“.

Loni zaplnila Eva Koťátková dvoranu Veletržního paláce roztodivnými objekty, z nichž většina byla těžko identifikovatelná, v čemž tkvěl svým způsobem princip hry, jež nepostrádala půvab a kouzlo. Jmenovalo se to Moje tělo není ostrov, což ještě znělo poeticky, ale v textu k výstavě si člověk přečetl, že „instalace nabízí anatomickou procházku krajinou normativity a útlaku, jíž jsme všichni součástí a kterou v každodenním životě spoluvytváříme svými těly, chováním a příběhy“. Tomu se mohl návštěvník podivit, ale zase tak moc ho to nepřekvapilo. Umění, zvláště to institucionální, vstoupilo i u nás do říše ideologie, která si ho svým jazykem přivlastnila a proměnila k obrazu svému. Lze se domnívat, že dekolonizovaná žirafa Lenka bude podobný případ.