Uběhlo dvacet roků od zahájení invaze do Iráku. Bylo nás i v českém prostředí hodně, kdo jsme účast české armády na americké invazi a vůbec válku podporovali. Dnes už by tento útok obhajoval málokdo. Následovalo svržení diktátora Saddáma Husajna, velké prázdno na místech, kde měl Saddám schovávat zbraně hromadného ničení, 18 bilionů dolarů, které Amerika v rozpočtových výdajích utopila ve válce a následném „budování státu“ a které jí chybějí doma, destabilizovaný Blízký východ, vznik Islámského státu, jeho přelití do Sýrie, do jisté míry ještě migrační krize v roce 2015. Irák měl v občanské válce následující po Američany zrušeném pořádku ohromné ztráty na životech.

Odhady se různí od 150 tisíc přímo zabitých v boji (a dalších 250 tisíc případů nadúmrtí) z analýzy iráckého ministerstva zdravotnictví pouhé tři roky po invazi až po studii skupiny Lékaři proti jaderné válce z roku 2015. Ta odhaduje počet obětí války v Iráku na jeden milion. Jsou to polpotovská čísla.

Co nenásledovalo, je vyvození jakýchkoli závěrů na Západě. Prezident Bush ml. sice odcházel s ostudou, ale to hlavně kvůli finanční krizi roku 2008. Nechodí kanály, má svůj Institut George W. Bushe, a loni na jaře měl to sebevědomí kritizovat Vladimira Putina za protiprávní vpád na Ukrajinu (s bushovsky typickou smůlou se mu popletly názvy: „Rozhodnutí jednoho muže spustit zcela neospravedlnitelnou a brutální invazi do Iráku, chci říci na Ukrajinu...“), Bushův viceprezident Dick Cheney je nadále považován za experta, totéž jeden z intelektuálních pionýrů myšlenky změny režimu v Iráku Robert Kagan. Jeho manželka Victoria Nulandová určuje ukrajinskou politiku na ministerstvu zahraničí. Žena Kaganova bratra zase řídí Institut pro studium války (ISW), z jehož analýz o vývoji bojů na Ukrajině (už asi rok varianty hlášení, že Rusko stojí krátce před vojenským kolapsem) pravidelně čerpají i česká média. Dalo by se pokračovat.

A pak je tu ještě odpovědnost institucionální. Týká se tajných služeb – nejen amerických, i britských a v menší míře například německých; dokonce i u nás to byl tehdejší šéf jedné z tajných služeb, kdo rozšiřoval vymyšlenou, ale Cheneym vděčně recyklovanou zprávu, že vůdce atentátníků z 11. září Muhammad Atta se v Praze sešel s iráckými diplomaty. Ve službách nenásledovaly žádné čistky, žádný trest za manipulace a lži. Stát, který se ani nepokusí eliminovat chyby v systému vedoucí ke katastrofálním omylům, je zjevně dysfunkční.

Týká se to i novinářů. Roky 2022– 2023 nebyly první, kdy se hlídací psi proměnili ve stenografy vlád a tajných služeb, ale svým epochálním významem se mohly stát příležitostí, aby se novinářská profese rozpomněla na staré dobré standardy. Využil jí z oboru málokdo. Například New York Times, které před dvaceti lety odhodily svou dávnou skepsi k vládní propagandě, podpořily válku v Iráku a pak každou další intervenci. Tito lidé neberou ohledy na státní suverenitu za předpokladu, že se jim naservíruje morální ospravedlnění. I proto teď v útoku Ruska proti Ukrajině nevidí primárně útok na národní suverenitu, ale hned jakousi galaktickou bitvu autokratů proti demokratům, což prostě není pravda.

Pro rezoluci, která tehdy prezidentu Bushovi dala vůči Iráku volnou ruku, hlasoval i vlivný senátor Joe Biden. Jediným vážnějším pokusem se z intervencionistické monokultury vymanit byla kandidatura Donalda Trumpa před sedmi lety. Ovšem Trump, nepřipravený vládnout, pak v zahraniční a bezpečnostní politice neomylně sáhl po neokonzervativcích a spoluvinících Iráku. Realisty do  funkcí ve větší míře jmenoval teprve ke konci svého mandátu. Dnes slibuje, že s vojensko-průmyslovým komplexem (termín není z Rudého práva, ale od Dwighta Eisenhowera) v druhém termínu zatočí. Bylo by na čase.

Viděno ze střední Evropy a z časového odstupu je Irák předěl, jímž i pro nás, beneficienty angažmá USA v druhé a pak ve studené válce, mělo skončit jednoduché vidění světa brýlemi studené války. Po roce 1989 jsme pochopitelně žili v přesvědčení, že co Amerika na mezinárodní scéně činí, dobře činí, a že jejím vládám můžeme důvěřovat. Toto 20. století skončilo před dvaceti lety Irákem.