Sešli jsme se na její chalupě, jak říká svému bytu v centru Prahy. „Někdo jezdí odpočívat z domu na chalupu, já jezdím ze svého pařížského bytu sem do pražského,“ směje se Andrea Sedláčková. Běžně se k ní dává přídomek filmová režisérka, ale my jsme se dohodli, že už je možné – obzvlášť poté, co vydala obsáhlou a velmi úspěšnou monografii o malířce Toyen – říkat i psát o ní, že je to spisovatelka.

V rozhovorech nad Toyen říkáte, že se nepovažujete za spisovatelku. Přitom jste napsala už několik knih. Co tedy člověk musí udělat, aby o sobě mohl prohlásit, že je spisovatel?

Mám spoustu profesí, které jsem vystudovala – například scenáristiku a střih, jimž jsem se věnovala, než jsem začala režírovat. Když mě potom lidé na place začali oslovovat „paní režisérko“, připadala jsem si nejdřív jako podvodnice: vždyť zatím žádná režisérka nejsem, neumím tu práci, myslela jsem si. Teď už to o sobě ale říkám a myslím, že dokonce radostně. Takže možná po této knize, celkově své čtvrté, už bych o sobě mohla začít říkat, že jsem spisovatelka.

No vida, to je posun. Ostatně spisovatelkou jste si přála být od dětství, že?

Je to tak. Já totiž byla veliká čtenářka a jediné, co mě v životě bavilo kromě hraní – protože chvilkami jsem byla i herečka – bylo čtení. Dokonce jsem byla přesvědčena, že úplně nejlepší by bylo stát se literární kritičkou. Věřila jsem, že musí být skvělé číst si a pak o knížce napsat. Nakonec ale moje cesta k psaní byla delší a psát knížky jsem začala z emocionálního šoku, když v Paříži zemřel synovec Jiřího Voskovce Prokop, kterého jsem měla moc ráda. Šla jsem ze hřbitova a říkala si, že ten smutek ze sebe musím vypsat. Doma jsem se podívala do deníku, který jsem si vedla po emigraci. Najednou mi to všechno přišlo zajímavé – pochopila jsem, že jsem zažila něco, co málokdo, a že mé deníky jsou víceméně dokument. Ostatně mou prvotinu v knihkupectvích stále najdete pod memoáry, což mě vždycky rozesměje, protože když vyšla, bylo mi sedmačtyřicet.

Chápu, kdo by v takovém věku vzpomínal. Zato druhá a třetí knížka už jsou vedeny jako romány.

Opravdu to jsou romány, přesto bych se tehdy nenazvala spisovatelkou, protože mám pocit, že spisovatel nedělá nic jiného, než že píše, živí se jenom tím. Kdežto já vždycky dělala jinou práci a psala jsem, jenom když vyšel čas nebo když jsem měla silnou touhu psát. Třetí knížku jsem začala psát během covidu, protože nebyla možnost dělat nic jiného. Ještě je jeden důvod, proč se ostýchám hovořit o sobě jako o spisovatelce: mám totiž k tomu povolání velký obdiv, vždyť je to jedna z nejkrásnějších profesí vůbec.

Literatura je tedy pro vás to nejvyšší umění?

Asi ano. Třeba Toyen je pro mě v jistém smyslu důležitější než Fair Play, což je film, jenž přitom stále rezonuje. Ale mám v sobě cosi z minulosti, kdy film měl kariéru jenom v kinech a pak při případném opakování v televizi. Až videokazety a další nosiče přinesly filmům nový život, protože dnes se na ně můžete dívat skoro kdykoli. S knihou je to ale jiné: je to objekt, který máte dennodenně s sebou, díváte se na něj v knihovně – to s filmem nejde. Možná proto cítím takovou urputnou lásku ke knížkám, i když jsem z rodiny, kde knížek vlastně tolik nebylo. Ačkoli jistě jsme jich měli doma víc než v běžných domácnostech na sídlišti, kde jsem bydlela.

Takže jste bývala pečená vařená v knihovně?

Chodila jsem na Petřinách do lidové knihovny a nejdřív tam přečetla celé dětské oddělení. Když jsem se ptala, co mám číst dál, začala mi paní knihovnice nejdřív dávat své tipy, ale pak jsem se jednou rozhodla, že nejlepší prostě bude přečíst v dospělém oddělení všechno od a do z. Ta knihovna nebyla moc velká, měla asi deset takových běžných domácích knihoven, a ty jsem do patnácti zvládla všechny. Od té doby taky knížky i doma prakticky řadím podle abecedy, podle jmen autorů.

Žijete střídavě v Praze a v Paříži, tak jistě máte knihovny dvě. Nechybějí vám někdy ty nebo ony knížky v druhém domově?

Nedávno jsem začala třídit knihovnu v Paříži, protože víme, že se budeme muset stěhovat z našeho velkého bytu do menšího. Tak jsem si řekla, že začnu do Prahy české knížky převážet. Když jsem převezla několik beden, zjistila jsem, že jsem mnohé knížky měla dvakrát: jednu v Praze, jednu v Paříži. Takže jsem evidentně nesmutnila. Ale samozřejmě mám v Paříži daleko víc francouzských knížek. Ty tam ale nechám dětem, snad je budou zajímat. I když ony čtou méně, než jsme četli my – tedy já a jejich otec. Moje dcera studuje literaturu, takže číst začala, ale čte to, co číst musí. Vlastně moc nevím, proč se pro literaturu rozhodla, protože mi nepřipadalo, že by dřív četla, ale teď se z ní stává vášnivá čtenářka. Ale zároveň nevím, jestli by byla tak vášnivá, kdyby to nepotřebovala pro studium.

Letmým pohledem do vaší knihovny vidím, že máte taky hodně životopisů. Kdy vás napadlo napsat biografii Toyen?

Ve Francii jsou biografie populární a dobře se prodávají. Proto jsem si řekla, že životopis zkusím napsat taky. Když jsem to poprvé řekla Aleši Ledererovi, svému nakladateli, podivil se: „Biografii? Napiš román!“ Oponovala jsem, že ten nedávno napsala Milena Štráfeldová a že navíc chci mít jinou koncepci a opravdu psát na základě informací, které jsem o Toyen nově našla. Doteď vlastně nevím, proč byl nakladatel proti biografii, vždyť jich dost vydal. Musím se ho na to zeptat. Nejspíš byl přesvědčen, že jazyk, kterým jsem se v knížkách vyjadřovala předtím, sluší románovému psaní.

Toyen stavěla nad všechno ostatní své dílo, a tak se snažila po sobě zamést. Vlastně se jí to podařilo, protože se toho o ní dosud ví málo. Napadlo vás někdy, že huntujete, co ona chtěla?

Otázka je, jestli opravdu zametala. Protože v její pozůstalosti zůstala zachovaná poměrně obsáhlá korespondence, bankovní výpisy i spousta fotografií. Kdyby chtěla, aby to neexistovalo, měla možnost to zařídit. Je to jenom má domněnka, i když postavená na mnoha faktech, ale myslím, že si prostě hlídala svoje soukromí. Možná proto, že v mládí měla několik milenců, což tehdy nebylo obvyklé chování mladé ženy. Navíc jí tito mužové určitě finančně pomáhali. To taky nechtěla, aby se vědělo, protože chtěla vyzařovat, že je samostatná a nezávislá žena. To skrývání jí myslím vyhovovalo z praktických důvodů, než že by to byla vlastnost. Ačkoli je fakt, že byla spíš nemluvná.

Stýkala se aspoň s rodinou?

Veřejně sice tvrdila, že žádnou nemá, ale přitom ji očividně navštěvovala. Rodina vlastnila činžáček na Smíchově, kde bylo čtyřicet malinkatých bytů, takže z toho šly peníze – Čermínovi byli vlastně kapitalisti. Jenže Toyen byla v levicovém hnutí a celý život antikapitalisticky zaměřená, takže si, myslím, říkala, že bude lepší se o takovýchto věcech nezmiňovat. Ale jak vidíte, tím vším se její tajnosnubnost dá logicky vysvětlovat.

Zajímavý je taky zvrat poválečný: opustila své zdejší prominentní postavení a odešla do Francie, kde si svou anonymnost udržovala dál.

Vidíte, a mně se podařilo prokázat, že do Francie se svým tehdejším druhem, básníkem Jindřichem Heislerem, jet nechtěli. Chtěli do Ameriky a první dva roky ve Francii pracovali na tom, aby se dostali do Států, jenže to se jim nepodařilo. Ačkoli po Americe toužil spíš Heisler a ona se rozhodla, že půjde s ním stejně, jako se před válkou rozhodla, že s ním půjde do Brazílie, kam se jim nepodařilo utéct. Když ji Heisler opustil, a pak ještě ke všemu zemřel, ocitla se Toyen ve Francii poměrně v izolaci, jakou si dopředu patrně neuměla představit. Muselo to pro ni být těžké, ostatně v archivech StB jsem našla, že ještě v roce 1949 uvažovala o návratu. Díky tomu, že byla aktivní v levicovém hnutí, měla mnoho přátel, kteří se po osmačtyřicátém dostali do vysokých pozic. Myslela si možná, že ti jí zase pomůžou z bryndy. Ale když se tu rozjela trockistická honička, pochopila, že se nemůže vrátit. Měla štěstí aspoň v tom, že se stýkala s francouzskými surrealisty, dokonce se jako jedna z mála nerozhádala ani s Andrém Bretonem. Českých přátel měla jenom pár.

Stýkali se s Pavlem Tigridem?

Ne. Ale k tomu vám něco povím. Představte si, že jsem před dvěma lety požádala v Standford University, kde je uložený archiv Ferdinanda Peroutky, o skeny dopisů Toyen, které mu psala. Napsali mi, že mi je samozřejmě pošlou, ale že jsem v pořadí a musím počkat, až se na mě dostane. Psala jsem jim zase po roce, že pořád píšu knížku, tak jestli by mi mohli pomoct. Znovu napsali, že mám počkat. Nakonec mi její dopisy poslali teď před Vánocemi. Je mezi nimi taky jeden – i když nechápu, proč šel Peroutkovi, ale asi Toyen neměla kontakt na Tigrida –, v kterém se ona ohrazuje proti tomu, že v prvním čísle Svědectví byla použita jedna její kresba, aniž se jí kdokoli zeptal. Psala, že jí celé Svědectví připadá pochybné, čímž asi chtěla vyjádřit svůj levicový odstup od pravicového média. Takže si myslím, že už nikdy se pak s Tigridem nesešla, o tom by se vědělo.

S kterými našinci se tedy vídala?

Jak jsem už říkala, s málokým. Nestýkala se ani s malířem Josefem Šímou, který žil v Paříži, nejspíš proto, že po únoru 1948 pracoval na československém velvyslanectví. Kamarádila s Češkou, u níž bydlela už kdysi se Štyrským, když v pětatřicátém roce onemocněl a málem zemřel. S touto dámou, Lídou Durdíkovou-Faucher, se Toyen přátelila velmi významně, jak mi vyprávěla i její dcera. Jenže paní zemřela v půli padesátých let. Pak se Toyen přátelila s Jiřím Veltruským, kterého znala jako přítele Jana Mukařovského už z předválečné doby. Musím říct, že vzpomínky Veltruského manželky pro mě byly úžasný pramen: ona byla o třicet let mladší, ještě žije a pamatuje si historky o Toyen z dvacátých let, které měla od manžela. A tak mi paní Veltruská vyprávěla sto let staré příběhy.

Jaký je to pocit, když takové historky slyšíte a ožívá před vámi Praha dvacátých let, kterou máme za mytický prostor i čas, kdy se národu i umění nebývale dařilo?

Víte, milovala jsem své cesty na Chodov do Národního archivu. Tam si objednáte něčí složku a nevíte, co v ní bude. Někdy už při podpisu vidíte, že přebíráte ani ne centimetrový svazeček a že v něm patrně nic nebude. Ale jindy dostanete celý karton, a to vzrušením úplně hoříte. Je nádherné, když objevíte třeba poslední vůli maminky Toyen, díky které pochopíte vztahy v rodině. Najednou se příběh toho člověka díky vašemu nálezu znovu vynoří. S každým takovým objevem se člověku vždycky rozbuší srdce a dá mu to síly pátrat dál – ale nemyslete si, mohla bych vydat druhou knihu jenom o tom, kde jsem pohořela. Třeba jak jsem našla děti lidí, kteří byli s Toyen přátelé, a ty děti o ní nikdy pořádně neslyšely. Já o tom přátelství věděla víc než ony, ony s rodiči o jejich kamarádech nemluvily, neexistují žádné archivy, žádná alba s fotografiemi, nic.

To je smutné. Jaká je vlastně textová historie vaší Toyen? Jak se kniha vyvíjela?

O tom rád vypráví redaktor Radovan Beneš, který už dělal mou předchozí knížku. Když jsme se potkali poprvé, řekl mi, že je zvyklý autorovi nabízet, kde by se co dalo přepsat, kde co vyhodit a tak. Na to jsem od filmu zvyklá a přepisování vlastně miluju, vždyť Fair Play mělo devatenáct verzí scénáře. Polil ho pot, když to slyšel. Ve Francii je normální, že se na knížce dlouze pracuje a že redaktor je vlastně dramaturgem, zatímco tady u nás to běžné myslím není, protože na redaktory nejsou peníze.

No a jak to tedy bylo s Toyen?

Na začátku jsem poslala třicet stránek nakladateli Alešovi a redaktorovi Radovanovi… a pak bylo ticho. Aleš většinou čte rychle, teď mlčel, tak jsem mu asi po třech týdnech zavolala a zeptala se, co on na to: „My jsme to tu všichni četli a opravdu všichni si myslíme, že bys toho měla nechat. Jinak se ti kunsthistorici vysmějou.“ Tvrdil, že mám v textu hodně citací a nic nového nepřináším. Fakt je, že první verze byl výplod pilné čtenářky Andrey Sedláčkové, která si umí dělat výpisky a má všechno nastudované. Věděla jsem, že chci psát dál, i kdybych si měla najít jiného nakladatele. Když jsem napodruhé do Prostoru poslala už šedesát stránek, řekl Aleš, že teď jde text správným směrem. Potom jsme ho s Radovanem vlastně především krátili, vyhodili několik kapitol, aby byla knížka útlejší. I tak je tlustá, netušila jsem na začátku, jak moc objemná bude.

Přiznal někdy nakladatel, že se v odhadu spletl?

Ze srandy mu sice ráda připomínám, co o knížce říkal na začátku, ale třeba jsem skutečně nezačala dobře. Přece má právo dělat pouze věci, které se mu líbí. A taky se jistě každý nakladatel splete v odhadu, co se prodá a co ne. Ostatně i když jsme sháněli na vydání sponzory, nechali si vypracovat posudky od kunsthistoriků. Hodně mě podpořil Karel Srp, ale ne všichni byli pozitivní. Těm jsem připomínala, že kniha ještě není hotová. Že ji čeká například jazyková redakce, protože moje čeština není stoprocentní.

Počkejte, vždyť se to čte krásně.

Někdy dělám chyby v předložkách a ani můj slovosled není správný. Sice pořád čtu a mluvím česky, ale současně dejme tomu tři čtvrtiny mého života se odehrávají ve francouzštině. To už se na češtině pozná: co stránka, to deset různých oprav.

S Toyen jste strávila hodně času a našla mnoho nového. Něco jste dokonce museli vyhodit, další materiál k vám přichází ještě i po vydání… Co dál? Bude z toho třeba film?

Asi by mě to bavilo, ale taky je čas chvilku si od Toyen odpočinout. Přece jen jsem jí věnovala dokumentární film a teď tuhle knížku. Zažila jsem s ní ale tři nejkrásnější roky svého života. Vím, že jsem stvořila něco výjimečného a že se knize nadstandardně věnovali všichni v nakladatelství, dokonce i ve svém volném čase. Hodně mi pomohl i můj muž, protože jsem dva roky mohla psát, nic jiného nedělat a odmítat práci, za kterou bych byla placená. On to ale chápal, vlastně všichni jsme věděli, že to bude krásné, výjimečné a že na výsledek budeme pyšní. Byla to šťastná doba – hodně, hodně moc mě to bavilo. Ale teď dělám už jiné věci: film o prenatální diagnostice pro Arte a Českou televizi. Pro ni taky píšu komediální seriál.

A bude mít knižní Toyen francouzskou verzi?

Na ní také pracuju. Ale ještě není jisté, že se to podaří. Protože i francouzský nakladatel, když vidí, o jak tlustou a drahou knihu jde, váhá. Znamená to pro něj jít do risku, obzvlášť když Toyen je ve Francii daleko méně známá než u nás. Ale snad se to podaří.