Znáte Emu Bovaryovou? Nemyslím osobně, i když by to bylo jistě zajímavé, ale postavu slavného románu Gustava Flauberta. Je to žena velkých tužeb a velkých nadějí, velkých vášní a velkých iluzí, které ji přivedou do záhuby. Shodou okolností v Národním divadle v Praze právě uvedli divadelní adaptaci té nesmrtelné knihy. Jestli se to povedlo, nebudeme tu řešit, použijeme to jako záminku k jiné věci.

V klasické psychologii existuje totiž pojem bovarismus, samozřejmě inspirovaný paní Bovaryovou. Popsal ho už v roce 1892 filozof Jules de Gaultier a lze ho zjednodušeně vystihnout tak, že osoba trpící bovarismem se nevnímá v podobě, v jaké reálně existuje, nýbrž v takové, v jaké je ve svých představách. Čili nikoli jako průměrná žena na francouzském maloměstě, nýbrž jako romantická milovaná kráska, která bydlí na zámku, jezdí na bály do Paříže, všichni se jí koří a dvoří, všichni ji obdivují a milují, chtějí ji dobýt a mít za milenku, protože je tak nekonečně svůdná a žádoucí. Jako Česká republika a její obyvatelstvo…

Příkladů takového bovarismu je všude plno, na osobní i hromadné úrovni. Dokonce by se dalo říct, že v naší přítomnosti je to možná nejběžnější forma poruchy osobnosti. V jisté podobě postihuje skoro každého z nás, neboť kdo by nechtěl být na tom lépe, než je, neboť většina si myslí, že si to zaslouží, a jen vlivem nepřejících okolností jí to není dopřáno. Snění je v něčem nepochybně i prospěšné, pokud je to ovšem motivace k něčemu lepšímu, tedy k nějaké snaze se k těm touženým cílům dostat a něco pro to udělat. Třeba se více snažit a nesetrvávat jen u té představy, že na něco máme právo jen proto, že jsme tak úžasní a obdivuhodní. Většinou totiž úžasní a obdivuhodní moc nejsme, realita je mnohem přízemnější a šedivější, výkony se nějak nedostavují, spíše se žije v průměru a podprůměru a o nic moc se nesnaží.

Taková skutečnost ale zároveň lidem, na které lze syndrom bovarismu vztáhnout, nebrání, aby po všech chtěli, aby jim projevovali úctu a úslužně před nimi poklekali, jako by sama skutečnost jejich existence byla nárokem na život, který jejich skutečné kvalitě vůbec neodpovídá. Čím více se takovým lidem ustupuje, tím více se nahrává jejich manipulativním sklonům, jejich citovému vydírání a pěstování sebeklamu, který je nakonec přivede do záhuby. Ne možná tak drastické jako chuderu Emu Bovaryovou, ale do stavu, kdy již nerozliší, že tím marní život, který mohou prožít a věnovat něčemu mnohem reálnějšímu a plodnějšímu: třeba snaze o dobré vztahy se svým okolím a pokojnému budování jednoduchého osobního štěstí, ke kterému má nakonec každý mnohem více předpokladů než k realizaci iluzí a vidin vlastního sebeuspokojení.