Čtrnáct dní uplynulo od voleb do Evropského parlamentu a politická mapa stále připomíná tekuté písky. Jsme svědky dvou zdánlivě odlišných trendů.

Na jedné straně uhájila většinu frakce lidovců, socialistů a liberálů, přičemž Evropská lidová strana (EPP) v této trojici významně posílila. Zároveň hlavní tahoun této frakce, německá CDU/CSU, reflektovala změny nálad v Německu i Evropě a posunula se z merkelovského středu doprava. V těchto dnech usiluje o něco podobného i na setkání špiček EPP v Portugalsku. Na rozdíl od situace před pěti lety má v záloze hlasování s evropskými konzervativci a reformisty (ECR), kteří se stali čtvrtou nejsilnější frakcí.

Tenhle vnitřní neklid a nejednoznačnost výsledků evropských voleb se promítá i do sestavování budoucích frakcí v Evropském parlamentu, kdy vznikají nová spojenectví a zanikají stará. Evropští lídři měli svoje spojenectví v Evropském parlamentu oznámit už v minulých dnech, ale tento termín oddálili až do příštího týdne.

Nejzajímavější na celé hře je postoj francouzské političky Le Penové, která v posledních letech prošla dlouhou a náročnou cestou. Se svou národně konzervativní stranou s levicovým ekonomickým programem se významně posunula do středu politického spektra. Zakončila to personální změnou ve vedení své strany, vyhozením klíčových bodů svého programu (vystoupení z EU, vystoupení z eurozóny) a současně oslabením vazeb na Rusko. Dnes pochopitelně řeší, jestli její strana zvítězí v nedělních parlamentních volbách a šéf „její“ strany Jordan Bardella bude novým francouzským premiérem. Pak by logickým směřováním jejích europoslanců byla ECR, kterou ovládá italská premiérka Giorgia Meloniová. Pro ni je však francouzská politička stále příliš toxická.

Podobně toxické je ovšem pro Le Penovou spojenectví s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, který jako předsedající Radě EU jede demonstrativně do Moskvy, takže se od něj musejí distancovat špičky Evropské unie. V tomto kontextu Andrej Babiš nezvolil zrovna vhodné členství ve frakci Patrioti pro Evropu, kde jsou zatím kromě Orbána ještě rakouští Svobodní, španělský Vox a italský ministr Matteo Salvini a jeho Liga. Jestli tyhle tři, vyjma Babiše, něco spojuje, pak nekriticky vstřícný postoj k Rusku, což z nich v situaci války na Ukrajině dělá lídry mimo hlavní rozhodovací proud.

Babiš na rozdíl od Le Penové zvolil opačnou cestu. Zatímco ona jde cestou „dediabolizace“, on i v případě volebního vítězství v českých sněmovních volbách v příštím roce zůstane podivným populistou v náručí proruských politických uskupení.