Když někteří architekti mluví o „památkářské diktatuře“, která nedovoluje našim městům svobodný rozvoj, pomyslím vždy na své Kraslice. Své, protože jsem tam několik důležitých let žil, takže to krušnohorské město znám, myslím, docela dobře.

Během třiceti let „svobodného rozvoje“ se totiž Kraslice téměř ztrácejí před očima. Z kdysi kompaktního středu města s náměstím s budovami z přelomu 19. a 20. století se postupně vykrajoval dům za domem. Centrum nyní připomíná ústa po razantním dentistickém zákroku. Jedna extrakce za druhou. Dům ztratil funkci, zmizely z něho obchody nebo se odstěhovaly instituce, začal chátrat, pak přišly buldozery. Ze středu města zůstalo torzo s pahýly domů, z poloviny rovněž chátrajícími.

Kraslice byly přitom ještě před padesáti lety typické pohraniční, „sudetské“ město s rozvinutým průmyslem (vyráběly se tam hudební nástroje a krajky) a kvalitní infrastrukturou: nemocnice, letní koupaliště, městský park, krásný kostel, kino, hezké náměstí. To všechno sice vybudovali lidé, kteří po roce 1945 zmizeli, ale komunistický režim přeci jen měl snahu věci konzervovat. Kraslice měly štěstí, že místní průmysl vyžadoval spíše kvalifikované síly, případně ženy (do té Krajky), takže tam nevznikla ghetta, lidé tam udržovali spíše městský způsob života, o čemž svědčilo množství zachovalých hospod a restaurací, mnohé ještě z předválečných časů. Pokud to mohu posoudit, žilo se tam docela dobře.

Do éry po roce 1989 vstupovaly sice zanedbané a oprýskané, ale v podstatě kompaktní. Po období živelného protokapitalistického bujení nastal postupný rozpad a rozklad: průmysl se minimalizoval, živnosti, sotva vznikly, byly převálcovány většími rybami, hospody zanikly nebo se měnily v bordely, obří asijská tržnice suplovala svobodnou ruku trhu. Otevření hranic do Saska umožnilo především ambicióznějším lidem vydělávat si tam. Město navzdory snahám jednotlivců (psal jsem před půl rokem o partě nadšenců zachraňujících krásnou hrázděnku) pustlo a chátralo. Lidé odcházeli a zůstávali jen ti, kteří už neměli a nemají kam – a pak ti, kteří to nevzdali.

Vím od jednoho z nich, že se pokusí ten dům zachránit a domoci se toho, aby byl prohlášen za kulturní památku. Je dost argumentů, aby se tak stalo. Třeba jednou přijdou lepší časy. Do té doby musí někdy pomoci i ta „diktatura památkářů“. Ona žádná není, ale jsou situace, kdy už může pomoci jen ona.