Hlavně v 90. letech, ale s klesající frekvencí i později byl u nás známou formou veřejného vystupování takzvaný otevřený dopis. Nedá moc práce vybudovat si na tento formát alergii. Na celém tom procesu – někdo zformuluje text a pak kibicuje bližší a vzdálenější známé, aby podepsali – je cosi namyšleného a naivního zároveň. Nejvíc snad tím, že ten formát parazituje na tradici otevřených dopisů za doby nesvobody, kdy ovšem takové osobní nasazení obnášelo rizika zcela jiného řádu (Proto se taky jeví jako bizarní, že organizátoři Charty 77 přistoupili na to, že několik signatářů připojilo svůj podpis tajně. I když šlo opravdu jen o pár lidí a člověku, který to nezažil, se to těžko hodnotí).

Je to nicméně činnost zcela v souladu s principy demokratické společnosti. Jen byla v posledním desetiletí zcela antikvovaná tím, že člověk dnes může pouhým kliknutím ikonky „like“ de facto podepsat hromadu otevřených dopisů denně.

Tito akademici (?) jsou anonymní. „V rámci kolektivu necítíme potřebu obhajovat naše rozhodnutí zůstat v anonymitě,“ reagovali na dotaz webu Seznam Zprávy. A anonymní zůstali, i když mimeticky po americkém vzoru taky „okupovali“ prostor před Fakultou humanitních studií UK. To znamená, že si tam před budovou sedli, ale naštěstí na rozdíl od amerických kampusů nikomu nebránili v pohybu a ve vstupu. Jen tam seděli a měli palestinské vlajky. A roušky.

Anonymita se stala nepostradatelným znakem současných amerických protestů. Zajímavě se doplňuje s tlakem na vystoupení osobní, na jméno. Přesněji řečeno to je tak, že iniciativa, požadavky, ty vycházejí z anonymity. Uposlechnutí požadavku, podlehnutí nátlaku se má dít osobně, neanonymně. Takže třeba univerzita, nějaká firma nebo třeba Taylor Swift má veřejně odsoudit Izrael.

Je to typická politika anonymního davu.

Její pouliční vystupování má svá specifika. Jedním z nich je, že příslušnost k davu uvolňuje zábrany. Takže se to snadněji vykřikuje bojovná a nenávistná hesla, snadněji se člověk opováží fyzicky bránit druhému v pohybu. Je to opojné. Však taky demonstranti, jež policie zadrží a zveřejní jejich fotografie bez roušek, vypadají najednou velmi zplihle.

Zakrývání obličejů na demonstracích má v USA svou historii. Pokud si myslíte, že tlak na odanonymizování je nějakým novým vynálezem útlaku pozdního kapitalismu, pak budete překvapeni zjištěním, že zákaz maskování na demonstracích je v některých státech starý až 150 let a souvisel s bojem proti Kukluxklanu.

Když ho v posledních desetiletích běžně porušovali anarchisti typu Antify, Black Bloc, Occupy a podobně, každý přesně chápal, kam si je zařadit. S tím ovšem komicky zamíchala covidová pandemie. To, co bylo znakem antisociálních živlů, se náhle stalo projevem občanské zodpovědnosti. Tedy – někteří tomu i věří. Blouznivá fobie z covidu má v Americe tužší kořínek než kdekoli jinde a demonstranti, věrní své progresivistické ideologii, jež uctívá křehkost, invaliditu a jakýkoli pocit ohrožení, pochopitelně dávají najevo respekt k těmto postižencům. Ale i tak tomu jen málokdo vážně věří. A americká vláda zrušila pandemická doporučení k nošení roušek později než jakákoli normální země, ale přece jen už jsou zrušená, takže ani advokáti zadržených s tím mnoho nepořídí.

Dalším z vedlejších produktů rouškování je, že na pohled není vidět, že ty studentské okupace ve skutečnosti nejsou tak moc studentské. Ze zpráv z univerzit, kde policie zasáhla a zatýkala, vyplývá, že typicky okolo 40 procent zatčených nemělo s univerzitou nic společného. I to se mimeticky přeneslo k nám. Děkanka FHS UK Věra Sokolová vyrazila mezi okupanty a referovala: „Organizátoři demonstrace, se kterými jsem mluvila osobně, nebyli studujícími FHS, dokonce nebyli ani studujícími UK.“

Metody anonymního nátlaku se ovšem uplatňují i v interní politice akademických institucí. „Takže jsem právě obdržel anonymní žádost, abych se připojil k neuvedenému počtu anonymních vyučujících, kteří odmítají známkovat, dokud univerzita nepřistoupí na požadavky protestujících studentů. Díky, ne,“ uvedl 7. května na Twitteru známý profesor práva Jonathan Adler. Kolik bylo takových, kteří se tiše podřídili?

Mělo by být normální se pod normální požadavek podepsat, postavit se za něj osobně. To nemá nic společného s tzv. doxxingem či „cancel culture“, kdy je nějaký jedinec, často bezvýznamný, šikanován za nějaký poklesek, a to právě anonymním davem. Je to odmítnutí individualistické kultury s kořeny v osvícenství, kdy k lidské důstojnosti patřilo, že si stojím za svým názorem a jsem schopen ho obhájit. Břímě individuality je pro dnešní kulturu moc těžké. Člověk je v pokušení se ho zbavit tím, že je stále monitorován davem a touží se stát součástí davu.

V republikánské, humanistické či liberální tradici byla vždy vláda davu považována za něco pokleslého, ne-li nebezpečného. Což neznamená, že by člověk měl být překvapen tím, že se bude znovu a znovu vynořovat. To podstatné teď ale je, že se vynořuje zrovna v akademických institucích, zasvěcených vědění. Je to lůza, jež si ovšem osvojila Marxův povel, že „filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit“.