Hlavně v 90. letech, ale s klesající frekvencí i později byl u nás známou formou veřejného vystupování takzvaný otevřený dopis. Nedá moc práce vybudovat si na tento formát alergii. Na celém tom procesu – někdo zformuluje text a pak kibicuje bližší a vzdálenější známé, aby podepsali – je cosi namyšleného a naivního zároveň. Nejvíc snad tím, že ten formát parazituje na tradici otevřených dopisů za doby nesvobody, kdy ovšem takové osobní nasazení obnášelo rizika zcela jiného řádu (Proto se taky jeví jako bizarní, že organizátoři Charty 77 přistoupili na to, že několik signatářů připojilo svůj podpis tajně. I když šlo opravdu jen o pár lidí a člověku, který to nezažil, se to těžko hodnotí).

Martin Weiss