Nejznámější debatní pravidla související s Hitlerem jsou dvě. Jedno deskriptivní: s trváním jakékoli stupidní debaty se pravděpodobnost, že někdo vytáhne Hitlera, blíží jedné. A jedno normativní: Ten, kdo v nějaké stupidní debatě jako první použije přirovnání k Hitlerovi, prohrává. Ale co naplat, každý zkušený mediální pracovník ví, že Hitler táhne. Takže pojďme na to.

Je fér v reakci na antisemitské projevy Palestinců a jejich příznivců připomínat Hitlera? Jistě to může být zjednodušující a opomíjet nezáviděníhodnou situaci Palestinců. Na druhé straně mají z hlediska diskuse tu smůlu, že existuje bohatá fotodokumentace setkávání velkého muftího jeruzalémského Amína al-Husajního s Hitlerem a dalšími prominentními nacisty, s vojáky SS, na prohlídce koncentračního tábora a podobně, která, jak se říká, mluví sama za sebe. A kdyby nemluvila, je tu nepřerušená genealogická linie mezi muftím, Muslimským bratrstvem a Hamásem. Moc nepomáhá ani původní charta Hamásu z roku 1988, která se sice nehlásí doslova k Hitlerovi, ale například se odvolává na Protokoly sionských mudrců. Takže není divu, že zastánci palestinského boje raději dávají přednost tomu, nevědět nic o historii. Hitler ještě pořád ve velké části civilizovaného světa znamená červenou kartu.

Je tedy s podivem, že deník New York Times nechává psát příspěvky ze současné Gazy palestinského externistu, který na sociálních sítích doslova chválil Hitlera, a to ještě v roce 2018.

Před časem jsme zde popisovali pokus o zrušení autora Richarda Hananii, na něhož kdosi vyhrabal, že přispíval pod pseudonymem na alt-right diskusní fóra. Ale doba je jiná, X (dříve Twitter), Substack, ale ani YouTube Hananiovi účet nezrušily. To největší, co se stalo, bylo, že čtenářům Echa známý Bruno Maçães na protest přestal psát na Substack. Hananiovy problematické výplody pocházely z doby před rokem 2010. Interesantní detail je, že i on je palestinského původu. Ale pro New York Times by asi jeho nacismus nebyl dost plnokrevný a aktuální.

Není těžké si v těchto dnech všimnout, že ti, kdo se tak nechutně odkopali, jsou titíž, kteří v posledních letech šířili anticivilizační jed v nejrůznějších sférách. Jak to trefně pojmenoval kanadský psycholog Gad Saad: „Dávejte pozor na ty, kteří chtěli finančně vyhladovět policii, na ty, kteří jsou ,queer pro Palestinu‘, kteří říkají, že ženy mohou mít dvaceticentimetrové penisy, na ty, kteří říkali, že nám zbývají necelé dva týdny na odvrácení změny klimatu, na ty, kteří pochodovali za Black Lives Matter. Ti jsou na špatné straně i teď. Mizerné parazitické myšlení má tendenci shromažďovat se v klastrech napříč tématy.“

To u nás potvrzují svými akcemi spolky jako Kruh intersekce nebo Dekonstrukce. A podle očekávání se postavila za Gazu i Greta Thunbergová, přičemž svým uctívačům doporučila informační zdroje, mezi nimiž německý factcheckingový blog Volksverpetzer našel nejméně čtyři, jež oslavují zabíjení Židů.

Všimněme si ale textu jejího tweetu, kde se praví, že „dnes stávkujeme ze solidarity s Palestinou a Gazou“. Slovník spisovného jazyka českého definuje stávku jako „organizované zastavení práce užívané zpravidla dělníky jako prostředek k dosažení požadavků“. Na progresivní levici dnes každý chce být dělník – samozřejmě ne skutečně, ale symbolicky. Když se stávkuje za klima na filozofické fakultě, mohou studenti aspoň zastavit výuku, byť tím nepoškodí nikoho jiného než sami sebe. Ale jakou práci zastavila Greta?

Jinou ukázku proměny charakteru dělnictva představují odbory. Ty americké jsou tradičním spojencem Demokratické strany. V Michiganu nyní stávkují dělníci z odborů UAW ve všech třech velkých amerických automobilkách a přijel je podpořit i prezident Joe Biden. Nepřekvapí, že taky Donald Trump vyhrožoval, že za nimi přijede, ale nakonec nikam nejel. Co překvapí, je, když se v reportáži webu NPR dočtete, že z 383 tisíc členů odborů, jejichž plný název zní Spojení pracovníci automobilového průmyslu, leteckého průmyslu a výroby zemědělského nářadí, tvoří plných sto tisíc zaměstnanci vysokých škol.