Česká republika patří k zemím, kde v posledních měsících potraviny zdražují nejvíc v celé Evropě. A stále se hledá odpověď na to, proč právě tady. Kdo a co za to může. Minulý týden padl ministr zemědělství Zdeněk Nekula, který celé měsíce tvrdil, že za zdražením jsou především rekordní marže obchodníků. Navzdory tomu, že oficiální data Českého statistického úřadu už měsíce ukazovala, že nejvíc zdražili především zemědělci a potravináři. Ministr financí Zbyněk Stanjura už před několika měsíci upozornil, že právě zemědělci měli loni zisky o 167 procent vyšší než v předchozím roce. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který má ze zákona povinnost hlídat, jestli na trhu správně funguje konkurence, detailně prozkoumal, co konkrétně se stalo s cenami sedmi základních potravin od mléka po vejce. Předseda úřadu Petr Mlsna upozorňuje, že za velké zdražování bohužel vděčíme příliš slabé konkurenci. Zároveň varuje, že se máme připravit na to, že jídlo bude kvůli novým regulacím, které přináší evropský Green New Deal, zdražovat neustále. „Dřív jsme regulovali proto, abychom chránili zájmy lidí. Jejich blahobyt byl cílem všech těch regulací. V poslední době ale už regulujeme proti zájmu člověka, ve jménu ideologie a spásy světa,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Echo.

Co přesně se stalo při zdražování potravin?

Podívali jsme se na vývoj cen od roku 2018 do roku 2023. To je období, které zachycuje epidemii covidu, ale i éru prosperity před ní, kdy ještě byla inflace velmi nízká. Zachytili jsme tedy období stabilních cen a zároveň i lockdowny, kdy se zpřetrhaly světové dodavatelské řetězce. Dalším velkým zásahem byla energetická krize a ruská agrese proti Ukrajině. Když jsme se dívali na celé to období, tak je zřejmé, že trhy s potravinami reagují psychologicky na změnu vnějších podmínek. Nehraje zásadní roli, jestli se něco zdraží. Třeba energie. Mnohem podstatnější je, jestli hráči na trhu s potravinami cítí očekávání jistoty, nebo naopak nejistoty. Podle toho zvedají ceny. Tady se ukázalo, že klíčový vliv na zdražování mělo to, že trh znejistěl. Když nemá žádné světlo na konci tunelu, tak na to reaguje.

Tím, že zvedá ceny výrazně víc, než o kolik skutečně vzrostly náklady?

Začne se často chovat i proti ekonomickým pravidlům. Začne si vytvářet nějaké zisky do zásoby na horší časy, kterých se hráči na trhu s potravinami obávají. Naše data o zdražování pěti základních potravin to jasně potvrdila. Ukázalo se, že největším impulzem ke zdražování byla energetická krize. Extrémní růst cen elektřiny a plynu. Ale hlavně očekávání, jestli ještě vůbec cena energií někdy klesne. Tam jednoznačně došlo k největšímu růstu cen. Hlavně se ale ukazuje, že ceny potravin kopírují celkovou inflaci.

Takže pokud ji Česká národní banka nebude schopna rychle srazit, dál porostou i ceny potravin, protože jedou na vlně očekávání, že taková inflace se stává novým normálem?

To je na datech vidět zcela neúprosně.

Když zemědělec, potravinář nebo obchodník všude kolem sebe vidí zdražování, tak prostě také zvedne ceny?

Přesně tak. Vy se tomu trhu přizpůsobujete. Nikdo nedělá byznys proto, že je samaritán a chce prodělávat. Smyslem podnikání je zisk. Statistický úřad Evropské unie Eurostat má na svých internetových stránkách krásnou aplikaci, která názorně ukazuje souvislost růstu cen potravin s celkovou inflací. Na prvním místě je nepřekvapivě Maďarsko. Tam sehrály velkou roli stropy na potraviny. To je skutečně úplně proti trhu. Hned za ním jsou ale pobaltské státy. Tam je vysoká celková inflace i zdražování potravin. Teprve pak jsou všichni ostatní. Když jsme měli teď za švédského předsednictví zasedání soutěžních úřadů ve Stockholmu, tak se ukázalo, že všechny, ale opravdu všechny soutěžní úřady jsou pod obrovským mediálním a politickým tlakem, aby prověřily podezření, že za tím, proč se zvedají ceny potravin v celé Evropě, je určitě kartel. Najednou se do debaty znovu vrátilo slovo, které se v posledních letech moc neobjevovalo. Všichni hledají kartel, oligopol, zneužití dominantního postavení.

To je přirozená reakce.

Všechny soutěžní úřady po celé Evropě se proto pustily do šetření příčin prudkého zdražení potravin. Přitom je zřejmé, že v celé Evropské unii jistě nevznikl ze dne na den kartel. Pak vám do toho vstupuje ještě daň za potraviny. Když je u nás 15 procent, tak se to logicky na růstu cen promítalo už před krizí a bude se to promítat dál. DPH u potravin je u nás s 15 procenty nejvyšší v Evropě.

Z toho je zřejmé, že růst cen potravin neskončí dřív, než se České národní bance konečně podaří zkrotit inflaci a vrátit zemi k cenové stabilitě?

Ta psychologie je jasná. Potravináři berou inflaci jako inflační očekávání. Myslí si, že to současné zdražování bude pokračovat, a přizpůsobují se tomu. Jestliže máte podle Ústavy České republiky jasně definovanou pravomoc České národní banky, která má pečovat o cenovou stabilitu, tak je její zodpovědnost s inflací všemi dostupnými prostředky bojovat.

Jste profesí ústavní právník. Zásadní odpovědnost za rekordní zdražování potravin má centrální banka.

Centrální banky vznikly proto, aby udržovaly stabilní ceny. To je smysl jejich bytí. To je jejich role v systému sociálnětržního hospodářství, který vznikl v reakci na vlnu hyperinflací v předválečném Německu. Jako reakce na to, k jaké tragédii ty hyperinflace nejen Evropu, ale celý svět přivedly. Je přirozené, že každé vládě jde především o hospodářský růst. Tím jejím přirozeným protipólem jsou v ústavním systému centrální banky, které mají udržovat stabilní ceny.

Takže zdražování potravin nezastaví ani zemědělci, ani potravináři, ani obchodníci, ale na první místě centrální banka?

Přesně tak. Data ale ukazují ještě něco jiného. V tom řetězci nejvíc zvedají ceny zemědělci a potravináři. Otázka je, co se v zemědělství skutečně děje. Investují zemědělci a potravináři dost do toho, aby se adaptovali na nové podmínky? Oni budou muset v příštích letech snížit energetickou náročnost. Bez ohledu na to, co si myslíme o Green Dealu. Vůbec nejnáročnějším energetickým odvětvím je zemědělství. Je otázka, jestli naše zemědělství bude schopné konkurovat, až se všechny okolní státy přizpůsobí novým podmínkám. Nebo zůstaneme skanzenem uprostřed střední Evropy?

Ozval se vám po zveřejnění zprávy o zdražování potravin někdo z politiků, že by se chtěl bavit o tom, co se na trhu skutečně děje?

Poslanci ze zemědělského výboru Poslanecké sněmovny k tomu uspořádali debatu. Byla neveřejná a v některých momentech i trochu ostřejší.

I ministr zemědělství Zdeněk Nekula hodně přispíval k tomu, že veřejná debata se točila hlavně kolem příběhu: zdražují nám tady ty velké obchodní řetězce. Data přitom jasně ukazují, že nejvíc zvedali ceny zemědělci a potravináři.

Maloobchod sám o sobě jede na globální marži. To znamená, že obchodníci nehlídají, jakou přesně mají marži na jednotlivých typech potravin. Mají to nastavené tak, aby v průměru vydělali nějaké procento, které si stanovili jako cíl. Funguje to tak, že na zbytných potravinách, které si mohou dovolit jen ti majetnější, máte vyšší marži. Třeba sto procent. Zákazník se vždycky ptá: Mám na to, nebo ne? Chci za to ty peníze dát, nebo ne? Na rozdíl od základních potravin, kde marže spíš odpovídá skutečným nákladům. To znamená zvýšeným cenám energií nebo rostoucím mzdám zaměstnanců, vyšším pronájmům obchodních prostor.

V éře vysoké inflace přišel ale nový trend. Nejvíc zdražovaly nikoli ty luxusnější, zbytné, nýbrž právě ty základní potraviny. V Maďarsku, jak známo, zastropovali ceny základních potravin, takže obchodníci prudce zdražili všechno ostatní a inflace se tam úplně vymkla kontrole.

Naštěstí jsme se na rozdíl od nich nevydali cestou regulace cen. To bylo velmi důležité. Naše zkoumání jasně ukazuje, že marže se nejvíc zvedly na vstupu. U zemědělců a potravinářů. Jsou to tvrdá data, která ukazují, co všechno se promítá do ceny. Od pole až po pult obchodníka. Marže se ale v tom řetězci zvýšily všem. My tady nejsme od toho, abychom posuzovali, nakolik je to etické.

Může za prudký růst cen slabá konkurence mezi zemědělci a potravináři?

Posuzovali jsme, jak fungují trhy s jednotlivými druhy potravin. Ty trhy u nás jsou u většiny potravin oligopolní. Co přesně je oligopol? Je tady několik hráčů na trhu a ti mohou vytvářet třeba bariéry pro to, aby na trh mohli vstupovat další hráči a konkurenci zvyšovali. U řady potravin jsou na trhu dva nebo tři hráči, ale žádný z nich nemá dominantní postavení. Za dominantní postavení se považuje, pokud má někdo na trhu podíl od čtyřiceti procent výš. Zároveň jsme ale na trhu nenašli žádné výrazné bariéry pro vstup nových hráčů. Kdyby na ten trh chtěl přijít nový hráč, tak má potřebný prostor.

Politik, který chce zastavit zdražování potravin, by měl volat po zvýšení konkurence. Buď po nástupu nových domácích firem, nebo po dovozu.

Nic nebude fungovat lépe.

Co se děje mezi obchodníky? Ministr zemědělství Nekula říkal, že normální ceny jsou ty ze slevových akcí, a šel to demonstrovat do Lidlu.

Velkým trendem jsou privátní značky se jmény, které jsou levnější než značky potravinářů. U stejného zboží. Marže obchodníků na privátních značkách jsou nižší než u ostatních. Celkově ale považuji debatu, kdo v České republice může za drahé potraviny, za bizarní. Vychází z předpokladu, že si někdo prostě připočítává náklady do cen. Takhle to nefunguje. Chování obchodních řetězců sledujeme už dlouho, protože máme na starosti kontrolování zákona o mimořádné tržní síle už od roku 2008. A je jasně vidět, že každý z těch řetězců má úplně jiný obchodní model a tvorbu cen. Někdo víc používá privátní značky. Jiní se zaměřují na slevové akce nebo věrnostní kartičky. Dnes díky všem těmto strategiím fakticky nejste schopná říct, kolik konkrétně jednotlivé potraviny stojí.

Mění se chování obchodních řetězců v časech inflace?

Bavme se ale i o dalších trendech, které se na trhu odehrávají. Vezměme si příklad v posledních měsících tolik diskutovaných vajec. Trh projde obrovskou proměnou poté, co se od roku 2027 zakážou klecové chovy. Logicky se do ceny promítnou obrovské náklady, které přinese povinné zvýšení plochy, na které musejí slepice pobíhat. To vám nemůže nezvednout cenu. To je ten animal welfare, blahobyt zvířat. Jedna ze součástí Green Dealu. Mám krásný příklad, kdy dochází naopak ke green washingu. Pod rouškou zeleného řešení dochází k vytváření zelených kartelů. Jeden takový příklad řešil nizozemský soutěžní úřad. Cena kuřecího masa tam stoupla asi o šedesát procent. Nizozemský úřad to začal zkoumat. A chovatelé slepic mu řekli: Ano, my jsme v souvislosti s blahobytem zvířat zvýšili prostor pro slepice, aby nebyly ve stresu. Úřad se tedy šel podívat, co se stalo. A zjistil, že cena kuřecího masa na trhu se sice zvedla o šedesát procent, ale plocha pro jednu slepici se zvětšila v průměru o jeden centimetr čtvereční. To byl klasický greenwashingový kartel. My se do budoucna musíme připravit na to, že pod rouškou implementací zelených řešení do reálné ekonomiky začnou vznikat úplně jiné druhy kartelů, než na které jsme byli zvyklí.

Jaké další zelené kartely mohou zvyšovat ceny?

Když se objeví nějaká inovace, kterou žádá nová zelená regulace, dá se čekat, že se firmy dohodnou: Teď už jsme limit splnili, tak to stopneme. Protože se dohodneme, že naše řešení je už vzhledem k technologickému pokroku dost vyspělé na to, co regulace žádá. A nepůjdeme dál. Evropská komise už potrestala zelený kartel automobilek, když se dohodly, že další zelená řešení už nebudou uvádět na trh. Že toho už bylo dost. Teď se vede mezi soutěžními úřady v Evropě velká debata o tom, jestli mají prosazovat i nějakou jinou politiku, než je ochrana volného trhu. Alfou i omegou toho, o co se staráme, je co nejvyšší blahobyt spotřebitele. Jenže evropská politika se dostává do stadia, kdy najednou vstupují do rozhodování soutěžních úřadů i jiné politiky.

Co konkrétně?

Blahobyt zvířat, fair trade, podpora lidských práv. Na základě toho se dá očekávat, že bude politická poptávka po tom, aby se netrestaly kartely, které sice narušují trh, ve finále na ně doplácí spotřebitel, ale jsou naplněním nějaké politiky, která se prosazuje.

Budeme mít ještě právo veta něco z toho zastavit, když v roce 2019 Andrej Babiš odsouhlasil celý plán Green New Dealu?

Nejhorší je, že tohle všechno už se provádí technickými předpisy.

Jste ústavní právník, který se na ministerstvech dlouhodobě věnoval i evropskému právu. Už nemáme žádnou legální šanci Green New Deal zastavit, pokud nebudeme u těch konkrétních věcí mít na své straně většinu?

Ne. Při uvádění těchto věcí do života se Evropská komise díky tomu globálnímu rámci Green Dealu opře o ustanovení, která jsou přijímána ve smlouvách. Většinou je tam nějaké zmocňovací ustanovení. Pak už to vydá Evropská komise. Je to prakticky totéž, jako když u nás na vládu přenesete vydání vyhlášky, která provádí dřív schválený zákon. Ale až ta vyhláška vám v detailu řekne, jak přesně to skutečně bude fungovat. Chystá se nám tady zelené dotační tsunami. Všechno to směřuje k jednomu: přestává nás zajímat spotřebitel. Budujeme lepší svět.

Kdo nebo co je teď cílem regulace? Ve prospěch koho regulujeme, když už to není spotřebitel? Je to abstraktní teorie o záchraně světa?

Domnívám se, že něco takového.

To bude v důsledku znamenat, že Evropa relativně zchudne.

V každém případě se začínáme odklánět od principu sociálnětržní ekonomiky zavedené po druhé světové válce.

Prezident republiky se Senátem právě vybírají nové ústavní soudce. Tohle všechno těm ústavním soudcům dřív nebo později skončí na stole.

To bezesporu. Možná se opět vrátíme k debatě o supremaci českého ústavního práva nad evropským. Ta debata, co je víc, je pořád ještě nedořešená.