Minulou středu Nizozemsko, a s ním i Evropa, zažilo šok. Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse vyhrála parlamentní volby s 23,6 % hlasů. V dolní komoře parlamentu obsadí 37 křesel ze 150. Je to poprvé v EU, co se v důležitých volbách (Marine Le Penová vyhrála ve Francii ty evropské) umístila na prvním místě strana z pravicově populistického tábora, obehnaného sanitárním kordonem, se kterým politický mainstream odmítá spolupracovat.

Wildersův úspěch slouží jako varování ostatním. Je svým způsobem dlouhodobou stálicí nizozemské politické scény. Je nejdéle sloužícím poslancem, v parlamentu zasedá již 25 let. Nejspíše i díky tomu je nejznámějším politickým lídrem. Wilders svoji politiku vždy zakládal na silném odporu proti imigraci a islámu, který nazval „ideologií retardované kultury“. V roce 2016 ho soud uznal vinným z nenávistného projevu, a to kvůli řeči, v níž volal po „méně Maročanech“ v Nizozemsku. V roce 2020 soud vyšší instance rozsudek zrušil. Kritika islámu je důvod, proč již dvacet let žije s neustálou policejní ochranou. V minulosti se však zdaleka neomezoval jen na kritiku migrace z islámských zemí. V roce 2012 PVV spustila webovou stránku s názvem Nahlaste Středo- a Východoevropany, kde lidé mohli sdílet své stížnosti na imigranty z východního křídla EU. I nyní PVV měla v programu zavedení pracovních povolení pro lidi z EU. Wilders je také extrémně skeptický vůči EU a Green New Dealu.

Nepochybně ostrý postoj proti migraci je hlavním důvod Wildersova vítězství. Není ale jediným. Nizozemsko se potýká s ekonomickou recesí, bytovou krizí a stoupajícími cenami energií. Wildersovi voliči ztratili víru, že s tím tradičnější a více středové strany něco udělají. Je to efekt, který se může opakovat v dalších zemích Evropy. V Rakousku v průzkumech vede protiimigrační Strana svobodných. Německá AfD je v průzkumech již dlouhodobě druhá a je čím dál tím těžší jí ignorovat. Národní sdružení Marine Le Penové je momentálně považováno za nejdůvěryhodnější francouzskou stranu a sama Le Penová je druhá nejpopulárnější politička, prvním je bývalý premiér Édouard Philippe.

Radost nad Wildersovým vítězstvím a potenciálním úspěchem jeho soukmenovců v našem koutě Evropy je potřeba mírnit. Nejen proto, že občas ve svých projevech jdou přece jenom za hranu, Wilders například mluví o zákazu koránu a mešit, což již jde proti smyslu liberální společnosti. Jejich protiimigrační úsilí se ale může obrátit i proti občanům z „nových“ států EU. Hlavně ale v zahraniční politice jdou proti našim zájmům. Wilders dřív chválil vládu Vladimira Putina a stěžoval si na „hysterickou rusofobii“ v Evropě. Čtyři roky po anexi Krymu navštívil Moskvu, kde se setkal s čelnými ruskými představiteli. Po začátku války na Ukrajině se sice od svých předchozích vyjádření distancoval, oficiálně je ale proti darování nizozemských stíhaček F-16 Kyjevu, k čemuž se zavázala odcházející vláda.

Vítězství PVV ještě neznamená, že Wilders se stane nizozemským předsedou vlády. Přes skvělý výsledek je hluboce pod hranicí 76 hlasů potřebných ke složení většiny. Nizozemská koaliční vyjednávání jsou pověstná svou složitostí a délkou, nová vláda může proto nastoupit až za řadu měsíců. Nicméně středopravicová strana Nová společenská smlouva, jež ve volbách skončila čtvrtá a získala 20 mandátů, již avizovala, že si vládní spolupráci s Wildersem dokáže představit. Tradiční konzervativní VVD, třetí s 24 poslanci, sice vyloučila vstup do Wildersova kabinetu, ale signalizuje, že by mohla poskytnout podporu jeho menšinové vládě. Wildersovi se tedy rýsuje cesta do premiérské kanceláře.

Alternativou je nějaká široká koalice napříč politickým spektrem. Pokud se však bude tvářit, jako by se nechumelilo, a nebude řešit problémy, jež zapříčinily Wildersův vzestup, včetně migrace, posílí to Wildersův status jediného opravdového oponenta stávajícího establishmentu a povede to k jeho dalším volebním úspěchům. To je v podstatě příběh evropské protiimigrační pravice. Mainstream ji ignoruje tak dlouho, až ji jednou ignorovat nebude moci. Jedinou obranou je sebrat jí téma, tak jak to udělala dánská sociální demokracie. Její tvrdé protiimigrační zákony zabránily další radikalizaci společnosti.