Veřejným prostorem projela vlna pobouření nad návrhem senátora Zdeňka Hraby kriminalizovat bezdomovectví. Jako obvykle ono pobouření převládlo nad tím, co bylo důvodem a smyslem té ideje. Tím, jak senátor pak již bezmocně vysvětloval, nebylo zavírat lidi za bezdomovectví, ale podniknout něco s tím jevem, který opravdu „chránit“ není v zájmu ani těch lidí, tedy bezdomovců.

Bezdomovci neexistují snad jen v ráji – nebo naopak tam jsou bezdomovci všichni. Není zřejmě společnost, která by takové lidi neměla a neprodukovala: bohužel čím je společnost „liberálnější“, čím víc je v ní „svobody“ ve smyslu svobody sebedestrukce, tím jsou poměry k životu na okraji příhodnější. Říká se, že bezdomovectví vždy uměly „řešit“ jen diktatury a totality, což neznamenalo, že by v nich takoví lidé nebyli.

Přiznám se, že mě ti lidé zajímají, dávám se s nimi do řeči, mám pro ně pochopení: kdo ví ostatně, jak člověk jednou skončí… Bezdomovecký život je přežívání ze dne na den. To je jeho základní určení a tomu je podřízeno všechno. Málokdo tam myslí s nějakou perspektivou, a pokud měli nějaké plány, jak se z toho dostat, ty s přibývající dobou, co jsou venku, slábnou. Je to vlastně svět lidí, kterým vypověděla službu odpovědnost k sobě samým. Lidé na dně dna buď opravdu nejsou psychicky nebo intelektově schopni „žít normálně“, nebo je to nikdo nenaučil, nebo to časem ztratili, obvykle tedy svým vlastním přičiněním: s těžkou závislostí na alkoholu či drogách se normální život vést moc dlouho nedá. A žít na ulici bez alkoholu také ne. Obvykle pak už nejsou schopni zvládat běžné životní situace, tedy v prvé řadě pracovat, nesnášejí disciplínu a autoritu, takže si těžko nějaké místo udrží. Jsou opravdu jako malé děti – nebo pubertální děti, aby to bylo přesnější.

V každé společnosti je určitě nějaký podíl lidí, kteří prostě chtějí žít jinak nebo jako normální lidé žít neumějí. Nemá to řešení a není jím represe, i když zcela by se společnost práva na ni vzdát neměla. Není jím ale ani společenský masochismus, pěstování pocitů viny a bezbřehá charita, která hypotetické snahy o vyhrabání se zbavuje smyslu a motivace. Jde asi spíš o to, aby počty lidí, kteří takto žijí, nerostly, čemuž lze zabránit jen rozumnou sociální politikou, zvýšením minimální mzdy, aby se lidem vyplatilo pracovat, vytvářením pracovních míst pro lidi s nějakým omezením, reformou exekučního systému. Snad snížit bariéry pro získání nějakého prostého bydlení, přičemž nepředstírat, že na něj je nárok automaticky. Prostě pokusit se poměry zmírnit, zlidštit.

Anebo mít odvahu a zkusit domovské právo.