Ve vystoupení prezidenta republiky 21. srpna u Rozhlasu přišly dva zajímavé momenty. „Nejlepší, co udělat s traumaty, je vypořádat se s nimi. Ale ne cestou černobílého vidění, ne cestou sklouzávání do často primitivní nenávisti, ale snahou o objektivní poznávání faktů, ale také emocí té doby,“ řekl Petr Pavel hned na začátku. Z dalších slov vyplynulo, že tento apel se netýká velké historie, že je žádostí o pochopení pro lidi jako on, tedy překabátěné komunisty.

O chvíli později předvedl černobílé vidění sám prezident, když srovnal sovětskou invazi do Československa s loňskou invazí Ruska na Ukrajinu: „Na Ukrajině probíhá něco podobného. Ukrajina chce jenom to, co jsme tehdy chtěli my, nebo spíš naši otcové a dědové. (...) Rusko se od té doby nezměnilo, i když už se jmenuje jinak.“ Rovnítko mezi lety 1968 a 2022 je dnes rutinní myšlenková operace, která nám však bohužel ztěžuje pochopit podstatu současné války.

Jistě existují významné podobnosti. Centrála, v níž se rozhodlo o útoku, se v obou případech jmenovala Moskva. Ruské (tehdy sovětské, mimochodem, do značné míry ukrajinské) vedení k činu přistoupilo s typickou bezohledností. Unesli československé politiky a výhrůžkami je přiměli k poslušnosti. Dnes jsou Kremlu zcela lhostejné životy mladých Ukrajinců na frontě. Vladimir Putin zřejmě dospěl k názoru, že v dlouhém střetu s Amerikou je Ukrajina jen jedna velká kolaterální škoda.

V rok a půl trvající válce zatím padlo relativně málo civilistů, méně, než kolik například stálo osvobození jednoho iráckého města, Mosulu, zpod vlády Islámského státu. Naopak ztráty ukrajinské armády jsou ohromné. Horní odhady, jež veřejně ventiluje třeba americký plukovník ve výslužbě a poradce posledního Trumpova ministra obrany Douglas Macgregor, ale sdílejí je i lidé v některých tajných službách, mluví o 300 tisících. Třeba se zpravodajci pletou a je to jen polovina... My se opájíme odhady počtu zabitých ruských vojáků, kterých bude také hodně, ale určitě méně než ukrajinských (už kvůli ruské převaze v dělostřelectvu). Proč se u nás zamlčuje, že Ukrajina tak drasticky prohrává? Asi i v podvědomí politiků a novinářů funguje představa Ruska jako Sovětského svazu, které by dojelo k Vltavě a třeba k Rýnu, nebýt Ukrajiny. Pak jsou ovšem ukrajinské ztráty kolaterální škodou i pro nás.

Jenže Rusko není Sovětský svaz. SSSR měl univerzalistickou rozpínavou ideologii, jejímž základem bylo konečné vítězství komunismu na světě. Nic podobného Rusko nemá. I historky o machinacích Kremlu ve světové politice (brexit, Trump) končí zpravidla tak, že se potichu rozpadnou.

Vpádem na Ukrajinu Putin v horším případě pracoval na obnově Velkého Ruska, v tom lepším „jen“ předcházel rozšíření amerického vlivu a vojenské přítomnosti na Ukrajině. Nějakému budoucímu historikovi bude nepochopitelné, jak jsme navzdory svobodnému přístupu k informacím tak dlouho a v podstatě kolektivně dokázali vytěsňovat ty informace, které podporují onu „lepší“ hypotézu.

Patří sem vytrvalý sklon Washingtonu rozšiřovat NATO, kam to půjde. Přijetí Ukrajiny prosazovali neokonzervativci od poloviny nultých let, navzdory varováním Ruska, že to bude znamenat válku, dokonce navzdory veřejnému mínění na Ukrajině. Roku 2014 Západ podpořil neústavní převrat v Kyjevě známý jako Majdan, nového premiéra prokazatelně určila náměstkyně State Departmentu. Po prvním roce bojů na Donbase Amerika začala masivně investovat do ukrajinské armády.

Odkdy se bude smět diskutovat o hypotéze, že u základů rusko-ukrajinské války nestála vrozená ruská agresivita, ale kolosální nedorozumění? Rusové viděli v Ukrajině poslední čáru, jejíž překročení Americe už nemohou tolerovat, my naopak startovní čáru ruské agrese na západ, na jih, kamkoli. Jsme v tom schématu ponořeni tak, že válku v Gruzii vykládáme od Putinova protiútoku, a ne od útoku prezidenta Saakašviliho na „jeho“ Osetince o den dřív.

Pro nás je všechno, co se stane na východ od Slovenska, buď reprízou, nebo odplatou za srpen ’68. Je nám v tom příjemně (byla to vzácná chvíle, kdy jsme se stali středem světové pozornosti), i když nevidíme.