Vzácné staré knihy se v rámci historických klášterních areálů uchovávají zpravidla v majestátních knihovnách z vyřezávaného masivního dřeva. Klášter Želiv je však čestnou výjimkou.

Uchovat a rozvinout

„Kláštery bývaly historicky centry vzdělanosti, kde se rodily nové myšlenky. V případě Želivu může být důkazem kostel od Santiniho, který musel ve své době působit velmi odvážným dojmem. Myslím, že želivští bratři si uvědomují, že klášter může i v jednadvacátém století promlouvat k lidem jinak než jen prostřednictvím víry, například architekturou demonstrující, že církev není uzavřená v nějakých barokních představách o světě,“ říká ke své nejčerstvější realizaci známý český architekt Jan Šépka. „A co dělalo klášter klášterem, byla vždy knihovna.“

Prakticky kolem každého projektu s podpisem Jana Šépky je vždy povyk. Čtyřiapadesátiletý architekt a pedagog totiž vždy přichází s neotřelými nápady, které odborná veřejnost chválí, většinová veřejnost si k nim ale zpravidla hledá cestu jen obtížně. K projektu rekonstrukce historické knihovny kláštera Želiv nedaleko Humpolce se Jan Šépka společně s kolegy (a svými bývalými studenty na Fakultě architektury ČVUT v Praze) Janem Bártou a Markem Fischerem dostal díky svým bohatým zkušenostem s památkami. Loni například Šépka dokončil nový výstavní sál v podkroví Arcidiecézního muzea Olomouc, který před lety kompletně zrekonstruoval (v rámci již rozpadlého ateliéru HŠH), i novou budovu galerie a dílen v areálu pardubických Automatických mlýnů, který nyní dokonce vyznamenal klub Za starou Prahu jako ukázkový vstup soudobé architektury do historického prostředí.

Když se Jana Šépky zeptáte, co ho na práci s památkami nejvíc zajímá, odpoví, že primárně možnost navazovat na stávající hodnoty, které je potřeba respektovat a uchovat, zároveň však je prý potřeba nebát se modernosti a s její pomocí tyto hodnoty dále rozvíjet. „Je to jako balancování na provazu, kdy víte, že nechcete spadnout, současně ale chcete předvést nějaký mimořádný výkon,“ zdůvodňuje to architekt.

Repliku nechceme

K odvaze v případě želivské knihovny architekty povzbuzovali i sami klienti, premonstrátští bratři. Z jejího původního vybavení se nedochovalo nic, vše v padesátých letech vyházeli komunisté, když z kláštera zřídili internační tábor. Bratři nyní žádné repliky podle fotografií vyrábět nechtěli. Východiskem návrhu Jana Šépky, Marka Fischera a Jana Bárty se staly samy principy konstrukce a gravitace. Autoři přišli se skladebným systémem betonových podpěr a ocelových polic, k jehož sestavení není potřeba žádných kotev ani šroubů. Betonové bloky byly zhotoveny s příměsí štěrku a kamínků z řeky Želivky protékající kolem kláštera. Tento architektonický otisk místa přinesl specifickou, nedokonalou strukturu betonu. Celkový náboj a síla nové knihovny nicméně spočívá v přímočarosti konstrukce, pro kterou stačí jen dva základní prvky ve dvou základních materiálech. Nic navíc.

A protože regály drží pohromadě pouze gravitace, tíha knih se projevuje značným prohnutím ocelových plechů polic – návštěvník v tom může spatřit určitou metaforu „váhy“ vzdělanosti. Prohnutí je nejzjevnější u dlouhého stolu pro prezentaci nejcennějších knih, jehož monumentálnost rovněž stojí na totální minimalizaci materiálu a konstrukce: osmimetrová ocelová deska leží jen na dvou betonových nohách. Stůl působí spíš jako oltář. A náhoda není ani to, že je na něm zrovna třináct knih pod poklopy, jako by šlo o pokrmy připravené na sváteční tabuli. Architekti tím skrytě odkazují na nádhernou klášterní jídelnu přímo pod knihovnou a tím i poslední večeři.

Želivská knihovna mohla vzniknout jen díky odvaze ze strany investorů i architektů pustit se do originálního a svým způsobem i radikálního řešení, které je v tomto kontextu velmi nezvyklé. Napomáhá rozvíjení různých architektonických přístupů a názorů, které se ostatně prolínají celým historickým areálem želivského kláštera.