Náhoda tomu chtěla, že kauza s odstraňováním Myslbekova Krucifixu na pražské AVU pronikla do médií v době, kdy Akademie zaměstnávala veřejnost ještě další akcí, rochněním se v hlíně obnažené pedagožky Kateřiny Olivové před budovou. Myslím, že je možné zároveň soudit, že s Akademií a některými dalšími institucemi této sféry je něco špatně, něco, co legitimně zraje na zásah veřejné správy – a zároveň chápat, že je to známka měnících se poměrů, že máme co dělat s nastupujícími novými normami.

Každá společnost potřebuje nějaký morální režim, a ten režim se proměňuje, průběžně a občas skokově. Pro nás je zajímavé to, že jsme zažili – západní společnosti od 60. let, my zhuštěně po roce 1989 – mimořádně fluidní a uvolněný režim. Jak psal v textu na toto téma britský autor Ed West, film Život Briana od skupiny Monty Python z roku 1979 by neprošel o dvacet let dřív, ale ani dnes.

Už před časem tento nový režim jasnozřivě popsal James Poulos svým pojmem „růžový policejní stát“. Takhle ho v roce 2020 shrnul Ross Douthat:

„Občanské svobody, které mají být v tomto novém řádu chráněny a podporovány, jsou svobody požitku a spotřeby a svoboda být v širokém smyslu ,v bezpečí‘ před ohrožením tělesné integrity, sebevyjádření a psychické pohody. Svobody, které je třeba omezit, jsou svobody, které umožňují odpor, a to jak osobní, tak politický: svobodu náboženského vyznání a projevu a právo plně se podílet na kultuře, aniž byste museli obětovat své soukromí, aniž by se váš život musel stát otevřenou knihou. Poulos tvrdí, že růžový policejní stát v důsledku částečně stírá myšlenku dělicí čáry mezi veřejným a soukromým a nahrazuje ji alternativními binárními kategoriemi zdraví/nemoc a bezpečí/nebezpečí. (…) Soukromé chování je volnější co do rozmanitosti povoleného jednání, ale je přísněji regulováno v případech, kdy existuje možnost nejen fyzické, ale i psychické újmy. A některé starší politické a náboženské svobody spadají spíš na stranu ,poškození‘ nebo ,ohrožení‘ nových binarit, protože náboženské vyloučení nebo morální diskriminace by mohly zranit pocit pohody jednotlivce a politické projevy mohou rovněž vyjadřovat antipatii, která se stává nenávistnou, a tudíž škodlivou, a tudíž nepřijatelnou.“

Dění na AVU se skrz růžové brýle hned ukazuje srozumitelné. Nikdo se nebude ztrapňovat vynášením nějakého „pohoršení“ nebo „veřejné mravnosti“, vždyť to už by za chvíli nikdo ani nemohl mluvit sprostě na veřejnosti. Tabu je i názor, že Olivová je podle heteropatriarchálních norem nevzhledná, to by byl fatshaming. „Umíme“ jen individuální práva a ohrožení, takže zbývá se ptát, zda nedošlo k ohrožení výchovy malých dětí, které tomu přihlížely. Jenže po ujištění, že ty děti tam byly se souhlasem rodičů, nám sklapne.

Na druhé straně to, že pedagožce z Digitální laboratoře připadá pohled na sochu Krista morbidní a děsí ji, je třeba brát vážně. Učební zařízení má být „safe space“. I to, že studenti plastiku opakovaně poškozují, se v novém morálním režimu zdá ne sice úplně přijatelné, ale pochopitelné a žádající si ústupek.

Zajímavou lekci z nového morálního režimu poskytla i soutěž Eurovize. Tedy ona jich poskytla víc, ale nebudeme se zabývat tou hlavní, s izraelskou soutěžící (připomeneme jen slova z kurzu Alles gute z České sody, protože jejich čas se vrací: „Vy perete na 40? My pereme na 1940“). S pořadateli bojovala i irská soutěžící Bambie Thug. Ti jí zakázali napsat si na tělo hesla „Příměří“ a „Svoboda pro Palestinu“. Protože soutěž má být apolitická. „Bylo to pro mě velmi důležité, protože jsem pro mír a spravedlnost. Bohužel jsme byli nuceni omezit se pouze na slogan To Crown the Witch“ (Korunovat čarodějnici), komentovala to umělkyně.

Je to ukázka našeho až dojemně starožitného pojetí politična. Čarodějnictví je pro lidi určité generace a indoktrinace političtější, než si myslíte. Existují Astroložky proti Trumpovi, Satanisté za Black Lives Matter a teď pochopitelně i Čarodějnice pro Palestinu. Není to o nic méně politické, než když Ústavní soud rozhoduje o změně pohlaví.