Nejvyšší čas ódu na empatii odmítnout

O konformistovi

Nejvyšší čas ódu na empatii odmítnout
O konformistovi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

„Kdyby ti řekl, abys vyskočila z okna, tak bys skočila?“ slýchává dítě od rodiče odrazujícího je od nápodoby charismatického spolužáka. Otázka prozrazuje, že rodič toho o lidské psychice, kterou neodhalily teprve sociální sítě, příliš neví. Ale ty sítě bývají ve svých svědectvích obzvlášť přímočaré. Zvlášť děti rády napodobují, co vidí na TikToku. Třeba „blackout challenge“ je vybízí, aby se vzájemně škrtily, ideálně až do bezvědomí, a přitom se natáčely. Není-li poblíž kamarád, lze škrcení a nahrávání zvládnout i samostatně. Prý to dokazuje odvahu.

Skočila by tedy dcera z okna? Samozřejmě. Skočila by i maminka. Víme, co jsou lidé schopni provést zčásti pod vedením autority, zčásti nápodobou. Má to i své výhody. Občas lze slyšet, že ne inteligence umožnila člověku stát se pánem tvorstva. Rozhodující byla chytrost v kombinaci se schopností spolupráce. I v akademickém a veřejném prostoru zesílil důraz na kooperativnost, solidaritu, empatii. Jeden druhému prý vděčíme za vše, a kdo v pozitivním smyslu hovoří o individualismu, je podezříván ze sobectví.

Pod tlakem se v posledních letech ocitly i tzv. experimenty lidskosti, jak jsou přezdívány Milgramovy a Zimbardovy psychologické pokusy. Vznikly v reakci na druhou světovou válku a kladly si za cíl porozumět mlčící většině, která nezabránila zlu. Třeba filozof Hans Bernhard Schmid ukázal v knize Morální integrita (2011), že tyto experimenty byly neetické a kvůli individualistickému předpojetí je autoři mylně interpretovali. Oba psychologové z nich usoudili, že touha zapadnout, ochota ke spolupráci i důvěra činí z lidí snadno zločince. Podle Schmida se tím minuli s pravou povahou nacistického zla, a navíc shodili to, co je na člověku nejcennější: schopnost spolupráce. Ke zlu častěji vede „idiocie vlastního rozumu“ než důvěra v druhého.

Nehledě na to, že by nikdo soudný nepopíral důležitost spolupráce, je otázka, jestli s jejím vyzdvihováním nebýt obezřetnější. Žijeme v době, kdy jsme vlivem digitálních médií i globálních nadnárodních institucí propojeni natolik, až se naše myšlení zdá dokonale sehrané, takřka epidemické. I kdyby se Zimbardo a Milgram pletli v nacistickém zlu, co když jedinečným způsobem osvítili systémové tlaky současných společností?

Americký psycholog Philip Zimbardo zemřel 14. října 2024 ve věku 91 let. - Foto: Profimedia.cz

Muž, který šokoval svět

Stanley Milgram stojí za experimentem, jehož znalost je součástí středoškolské vzdělanosti. V roce 1962 se na veřejnost obrátil inzerátem. Tvrdil, že hledá dobrovolníky pro experiment, jenž má otestovat, jak prospěšné jsou fyzické tresty při výuce. Přihlásili se převážně lidé z pomáhajících profesí a školství.

Experiment mohl začít. Milgram odvedl „žáka“ do vedlejší místnosti a na zápěstí mu připevnil elektrodu napojenou na generátor šoků. Účastníci ho měli zkoušet ze slovíček. Kdykoli udělá chybu, má dostat ránu. Začne se u patnácti voltů a nepřekročí třicet, sliboval Milgram. Jenže „žák“ sázel chybu za chybou. Psycholog v bílém plášti proto účastníky vyzýval, aby přitvrzovali. Ač dospělí a vzdělaní, nechovali se lépe než děti hltající tiktokové výzvy.

„Žák“ ve skutečnosti rány nedostával a jeho sténání při 150 voltech bylo hrané. Ale i žadonění o pomoc odradilo málokoho. Nejpřísnější byla sociální pracovnice Elinor, která jinak pomáhala mladým lidem ve vyloučených ghettech. Nebohému „žákovi“ napálila 400 voltů – i sténat přestal.

Milgram měl za to, že ukázal, jak snadno lze lidi přimět k páchání zločinů. Každý navíc dostal příležitost znemožnit se dvakrát. První selhání se týkalo ochoty zasadit smrtelnou ránu. Dvaašedesát procent účastníků bylo ochotno zabít. A poté, co se probandi dověděli, že se netestovala „žákova“ paměť, ale jejich lidskost, většina svalila vinu na Milgrama. „Zazní-li rozkaz, není na mně, abych jej interpretoval,“ pronesl Eichmann před soudem, který jej odsoudil k smrti. Podobně hovořila Elinor.

Je Milgramova příkrá interpretace přesvědčivá? Ne podle Hanse Schmida nebo amerického kriminalisty a sociologa Augustina Brannigana. Krom toho, že Milgram účastníky obelhával, zneužil jeden význačný lidský rys: schopnost spolupracovat, která se neobejde bez důvěry. Schmid zdůrazňuje, že Elinor se na Milgrama obracela v množném čísle: „Opravdu musíme pokračovat?“ Myslela si, že v tom jsou spolu.

Milgram prý ve skutečnosti neotestoval poslušnost vůči autoritám. Hrálo se o důvěru ve společný projekt. To proto byli probandi ochotni potlačit svou vůli a udělali, co nechtěli, což je definice konformity. Spolupracuje ten, kdo si za svou povinnost stanovil, že bude zohledňovat hledisko druhého. Tím se na druhém stává závislým a může nést spoluodpovědnost i za jeho činy.

Tato vědomá ztráta autonomie je podmínkou lásky, partnerství, společnosti. Kdo chce trvat na autonomii, možná překoná zranitelnost, ale stane se méně lidským. Jakkoli Schmid selhání neobhajuje, tvrdí, že zločinci nebývají ti, kdo se nechali pasivně vlákat do situace, ale ti, kdo zaslepeni sebou samými nebyli schopni vidět nic dalšího. Zlo je vědomější a záměrnější, než se nám Milgram snaží namluvit.

Náš každodenní fanatismus

Zimbardův experiment je radikálnější. Milgram na probandy tlačil, Zimbardo nedělal nic. Stačilo vytvořit situaci a lidé si začali ubližovat sami od sebe. Takto roku 1971 nechal ve sklepě Stanfordovy univerzity vybudovat improvizované vězení a náhodně vybral několik studentů elitní školy, které rozdělil na vězně a dozorce. Nejprve se nedělo vůbec nic.

Zimbardo si v zápiscích stěžuje, že studenti neberou experiment vážně. „Samí hipíci, většinou protiváleční aktivisté. Když jsme jim oznámili, že je rozdělím na vězně a dozorce, vůbec jim to nebylo po chuti. Bachaři jsou prý dobytkové a oni nechodí na prestižní vysokou, aby někoho buzerovali,“ vzpomíná. Jenže už následující den si vězni začali strhávat mundúry a věci se daly do pohybu. Dozorci se nejprve obrátili na Zimbarda, co s neposlušnými vězni, ten však jen pokrčil rameny. Nato studenti povolali posily a situace eskalovala. Vězně začali tlouct, nutit je, aby na sebe plivali nebo po sobě šlapali. Vězni se navíc začali pohybovat jako mátohy bez vůle.

Podlehl i Zimbardo. Místo aby experiment přerušil, nechal zhroucené a zbité studenty odvážet a fascinovaně je nahrazoval novými. Experiment skončil až na naléhání psychologovy budoucí manželky. Zimbardo na tomto základě začal studovat podmínky, které nás nutí ke konformitě, a i když nás nečiní přímo zlými, klesáme pod své možnosti. V knize Moc a zlo (česky 2005) ukazuje, kterak veřejné kamery odhalily, že v zanedbaném prostředí máme sklon chovat se hrubě, ač bychom se tak jinde nechovali. Úhledně oblečený člověk jen mimochodem ukopne zpětné zrcátko nebo si na chodníku vyklepe nepořádek z kapes.

Systémové tlaky se v moderních globalizovaných podmínkách navíc prohlubují. Což není převratná myšlenka. Tematizoval ji i Milgram, v jehož experimentu ostatně vystupovali i hrdinové. Spolupráci na týrání rázně odmítl teolog. „Budu se zodpovídat před vyšší šarží, než je pán v bílém plášti,“ tvrdil. Doba, která nezná jiné absolutno než konsenzus, sklouzává k tlaku na konformismus. Emancipace rozumu nás podrobila veřejnému mínění. Ať rozvážíme jídlo, nebo přednášíme na univerzitě, jsme lapeni v únavné feedbackové smyčce. Lajky sbíráme všude a stále. Vztahy, které mají člověku dávat sílu, zázemí i přiměřenou míru kritičnosti, se stávají dusivými.

Empatie a nápodoba

Ani digitální média nebudou dobrými spojenci ve vymaňování se ze systémových tlaků. Zimbardo se tomuto tématu věnoval v již pokročilém věku a dlouho před jinými upozorňoval, třeba v knize Odpojený muž (česky 2017), že zvlášť pro mladé mohou být digitální média zkázonosná. To, co má výchova a vzdělávání podporovat, digitální svět podkopává. Zimbardo má na mysli sebevědomí, disciplínu i úctu k tomu, co dnes zní kontroverzně: normální život. V digitálních médiích se oslavují výjimky, které se nezřídka proměňují v normy.

Zvlášť psychické nemoci byly na sociálních sítích detabuizovány a stávají se jakýmsi základem identity. V Česku o tom hovoří třeba psychiatr Jiří Horáček. Zimbardo se v tomto pozdějším výzkumu zaměřil především na chlapce, je však třeba dodat, že ani dívkám se nedaří dobře. Podle mnohých studií právě ony snášejí tlak sociálních sítí hůř než mladí muži. Na vině může být i empatie, vlastnost, která je dnes vyzdvihována do nebes. Sklon dívek být empatičtější bývá spjatý s větší vnímavostí vůči vnějšímu tlaku, třeba cizím názorům. Nadmíru empatický člověk se bude bát, že se znelíbí. Kombinace všudypřítomného hodnocení a empatie, která je navíc vydávána za nejvyšší ctnost, může být jedním z důvodů, proč se zvlášť mladí lidé necítí dobře.

Rovněž může vysvětlit, proč to jsou dívky, kdo zažívá větší propad duševního zdraví. Sklon k vyšší empatičnosti je činí zranitelnějšími a náchylnějšími k nezdravé nápodobě. Ostatně první oběť tiktokové škrticí výzvy byla desetiletá Antonella Sicomerová. „Test odvahy“ nepřežila. Dívky rovněž trpí častěji diagnózami, jež obsahují výrazný prvek nápodoby, třeba mentální anorexií. Také dosud nevysvětlitelné nárůsty genderové dysforie se týkají převážně mladých žen. I za fenoménem dívek, které nechtějí vyrůst v ženy, tuší stále víc odborníků nápodobu.

Clerkenwell v centrální části Londýna. - Foto: Profimedia.cz

Aspoň pokus o normalitu

Právě sociální nejistotou se Philip Zimbardo zabývá ve svém pozdějším díle. Varuje, že chceme-li se ze sociálních sítí a skupinových tlaků vymanit, musíme přistoupit na několik tradičních grifů, třeba na to, že ctnosti mají svou řemeslnou stránku a lze je natrénovat. Jinými slovy, je třeba se cvičit v odvaze a v posilování pocitu vlastní důstojnosti. To třeba znamená, že pod své možnosti neklesáme ani na opuštěné ulici. I nezaznamenaný poklesek nám ubližuje.

Jak přesněji postupovat? Člověk nemá přistupovat na situaci, kde nejedná pod vlastním jménem a kde se jeho identita stává neviditelnou, byť by to bylo jen tím, že všichni nosí stejné oblečení. Vystupovat na internetu pod pseudonymem je nepřípustné. Ostražití máme být v situacích, kdy se ocitáme ve skupině, která nepříznivě hovoří o jiném člověku. Ve skupinách se přehání, skupiny mají sklon vydávat druhého za ďábla a měnit se v pomlouvačné tlupy. Nezahazujme umírněnost. Hlídat se máme rovněž tehdy, když jsme v kontaktu s lidmi, které obdivujeme nebo kteří nad námi mají institucionální moc.

Kritizovat Zimbarda za přepálený individualismus není tak snadné jako v případě Milgrama. Velká část jeho díla stojí na vhledu, že naše jednání je vždy sevřené podmínkami. Ty z nás mohou část viny i sejmout. Když se Zimbardo ocitl v pozici psychologického znalce u soudu nad trýzniteli z Abú Ghrajb, vymohl pro americké vojáky surově trýznící irácké zajatce nižší tresty. Odkazoval se na trvalou spánkovou deprivaci a soustavný stres. Mírnější trest neznamená nevinu. Člověk nemá právo druhého trýznit ani v sebehroznějších podmínkách. Odpovědnost nemizí nikdy.

Zimbardo si navíc uvědomoval, že nápodoba je i mocný agent dobra. Vzpomínal na studenta, který chtěl povstat stejně jako „Milgramův teolog“. Mladý muž začal druhý den experimentu držet hladovku a nabádal ostatní, ať se přidají. Zimbardo tuto strategii ocenil: „Kdyby mi tam začali kolabovat, nezbývalo by mi než experiment ukončit.“ Jenže vězni se nepodařilo strhnout ostatní. Nevnímali jej jako hrdinu, ale osamoceného potížistu. Bachaři kvůli němu trestali ostatní vězně ještě krutěji a ti ho začali také nenávidět. „Jestliže si stěžujete na bezpráví a zůstanete v tom sami, mocní z vás udělají fanatika a blázna. Hrdinové musejí umět strhnout k odvaze i ostatní,“ tvrdil Zimbardo.

Řeč o hrdinech zní rozpačitě, ale možná má v sobě náboj, na který zapomínáme. A taky reflektuje, jak těžké je udělat něco dobrého, že nestačí jen hodně cítit, že je to často vyloženě málo, anebo že city bez myšlení a jednání mohou být i škodlivé. Jakkoli rozpačitě zní proto „hrdina“, je to realističtější obraz dobra než ty, které máme sklon vytvářet si na základě empatie. Ne že by empatie nebyla zapotřebí, ale sama o sobě dobrá není. Vždy záleží na tom, do koho se vciťujeme i proč to děláme.

V knize Odpojený muž upozorňuje Zimbardo, jak zoufale nám uprostřed digitálních oslav všelijakých zvláštností chybí úcta před normalitou. To zní reakčně. Zimbardo mínil, že děti by se měly učit obdivovat a napodobovat normální plnění povinností: mít snahu v rozumném věku dostudovat, udržovat zdravé vztahy k rodičům, navazovat včas vztahy partnerské a včas se finančně osamostatnit. Vciťovat se do toho, proč to dnes už nejde, je taky cesta, ale ne ta nejzajímavější. Možná i zde je prostor vykročit z všeobecného nářku. Navíc nelze vyloučit, že i strach z reakcionářství je jen jeden z konformních pokusů, jak se druhému zalíbit.