Hlavní červencová starost zahradníka je zalévání a kropení zahrady. To napsal skoro před sto lety (roku 1929) do své zahradní knihy zahradník Karel Čapek a hlas Oldřicha Kaisera to předčítá v rádiu, zatímco zahradník, kterého hraje tentýž Oldřich Kaiser, u toho sedí u stolu a obědvá spolu se svou ženou Dagmar Vokatou. Ta možná opravdu to jídlo uvařila a teď hraje pravděpodobně sama sebe. Děje se to ve filmu Zahradníkův rok, jenž je nyní uváděn v kinech.

Je to čtvrtý celovečerní film režiséra Jiřího Havelky, který ho sestavil velmi duchaplně a důvtipně, je to film zároveň lehký a jaksi úsměvný, ale stejně tak hořký a smutný, neboť i téma je smutné, ale nemůže být úplně zoufalé, neboť to by bylo proti řádu věcí. Příběh je archetypální a biblický, ale zároveň aktuální a z dnešních poměrů čerpaný. Ve Starém zákonu se králi Achabovi zachtělo Nábotovy vinice, chtěl v ní zřídit zelinářskou zahradu. Nábot mu nechce vinici prodat, neboť je to dědictví po otcích. Achabova žena Jezabel intrikou způsobí, že Nábot je ukamenován, což přinese prokletí pro Jezabel i Achabovo pokolení. Tolik Bible.

Film by se dal vyložit také ideově jako podobenství o roztahovačnosti moci, možná expanzivním kapitalismu. Je to tak, zároveň je ovšem film, podobně jako Čapkova kniha, velkou obranou soukromého podnikání. Zlo, kterým je zahradník ohrožený, je přítomné svými pomocníky nebo pochopy. Jsou to zločinci nižšího řádu, vykonavatelé nějakého mafiánského bosse, kterému se prostě zachtělo „vinice“. Nikoli na ní pracovat, ale ovládnout ji. To je rozdíl. Zahradník ani nemusí formulovat, proč ji prodat nemůže a proč nemůže ustoupit. Je to proto, že je do své půdy vrostlý, nevíme sice, jak v podmínkách téhle země k ní přišel, ale soukromé vlastnictví tu už opět třicet let existuje, a kdo pozorně Čapka četl nebo poslouchal, ví, že Zahradníkův rok je právě oslavou soukromé činorodosti, soukromého snažení a soukromé píle. Radost z plodů zahrady je vždy soukromá a vždy spjatá s osobní snahou a péčí: může být sice nějak administrativně odňata, zahradnictví mohlo být zestátněno, ale stejně na něm vždy nejvíc pracovali ti, kterým patřilo. Starat se o květiny, zeleninu, ovocné stromy, to je vždy individuální věc, vždy je to naplnění hluboké potřeby člověka dělat si věci pro sebe, což neznamená, že z toho nemají užitek i ostatní. Tohle čapkovské přesvědčení vychází z činorodé etiky a poznání lidské přirozenosti. Ta je ohrožena různými sklony, ale daří se jí nejlépe ve styku a v dotyku s prací, na kterou je vidět a která dává smysl. V čapkovském světě je ideální člověk zahradník pečující o každý záhonek a obracející svůj zrak k obloze s otázkou, jestli zaprší. A když ne, tak vezme konev, protože ví, že hlavní červencová starost je zalévání a kropení.

A pak, když přijde srpen, pak zahradník opouští svou zahradu a jede obvykle na dovolenou. Pokud se to týká i vás, tak ještě předtím si třeba zajděte do toho kina. Na Kaisera, tedy ne toho našeho Daniela z Echa, ale toho Oldřicha. Pokud je ve vás aspoň trochu zahradníka, nebudete litovat.