Třicet let brzo uplyne od podpisu tzv. Budapešťského memoranda, které mělo Ukrajině garantovat hranice výměnou za odvoz jaderných hlavic do Ruska. Pod dokument se podepsali kromě představitelů Ruska a Ukrajiny také Britové a Američané. Během okupace Krymu v roce 2014 a po invazi na Ukrajinu v únoru 2022 se z dokumentu stal cár papíru. Výsledkem bylo přesvědčení Ukrajinců, že kdyby dokument nepodepsali, nikdy by si Rusové nedovolili napadnout stát se 176 mezikontinentálními střelami s jadernými hlavicemi.

V únoru to budou tři roky, kdy Ukrajinci čelí ruské invazi. Na výsledky dosavadních bojů se dá pohlížet dvojím pohledem. Z hlediska státu okupovaného v roce 1968 musí člověk říct, že Ukrajinci se svou heroickou obranou uhájili více než osmdesát procent svého území a svou politickou nezávislost. Z hlediska ukrajinského vlastence je naopak ztráta části území traumatická záležitost.

Úplně se přitom vytrácí perspektiva, že většina západního světa si myslela, že během tří únorových týdnů už nebude suverénní Ukrajina existovat vůbec. Ona tu však je, navíc máme co do činění s nově zrozeným politickým národem, který ve své obraně našel svůj zakladatelský příběh.

Ve stejné době ukrajinský generál Dmytro Marčenko v rozhovoru s ukrajinským novinářem Berezou prohlásil to, co pozorovatelé zatím jen tušili: fronta na Donbasu se zhroutila a vinou je nedostatek zbraní, lidí i špatné vedení. Očekává se, že v řádu týdnů padne klíčové město Pokrovsk. V situaci, kdy žádná ze stran nemá příliš chuť pokračovat v bojích, byl prezidentem Spojených států zvolen Donald Trump.

Už v předvolebních projevech se nechal slyšet, že chce válku ukončit do 24 hodin. Dva jeho nejbližší poradci před řadou měsíců naznačili, kam by se mohlo jeho uvažování ubírat. Chce údajně vyzvat Rusy k jednáním s odůvodněním, že v případě nezájmu navýší vojenskou pomoc Ukrajině.

Trumpovi by zřejmě byl blízký korejský scénář. Jinak řečeno, navrhnout příměří a následně vytvořit demilitarizovanou zónu mezi oběma zeměmi a začít s hospodářskou a politickou obnovou Ukrajiny. Fakticky by to znamenalo vytvořit novou hranici v místech, kam došly armády obou zemí. Pochopitelně to vyvolává etický problém, jestli je únosné se smířit se ztrátou území ve prospěch agresora. Tohle většina ukrajinské populace nikdy nepochopí a bude si klást otázku, jestli jejich oběti měly smysl. Je to také významný politický precedent – jde o první případ v Evropě po druhé světové válce, kdy někdo ozbrojenou invazí odebral jinému státu kus jeho území.

Pragmaticky viděno, hlavní chyba nastala už před třiceti lety, kdy se Ukrajina nechala zatlačit k tomu, aby denuklearizovala své území. Německý ministr zahraničí Klaus Kinkl tehdy kritizoval manévrování Ukrajiny ohledně střel s jadernými hlavicemi se slovy, že tato země je zlobivé dítě Evropy. To už je však obrečeno a dnes je podstatné něco jiného. Západ není ochoten dlouhodobě a masivně podporovat vojensky Ukrajinu. Na frontě je chronický nedostatek ukrajinských vojáků. Tohle nemá jiné dobré řešení než zamrazení konfliktu. Mezitím by mělo dojít k celkovému přezbrojení armády a k vytvoření funkčního státu, což Ukrajina před válkou nebyla.

Donald Trump je pro jedny dost rázný a pro druhé dost neomalený na to, aby tenhle manévr provedl. Současná situace ve stylu ani účinná pomoc, ani odmítnutí je jenom prodlužováním neúnosného stavu bez vidiny řešení.