Vydání zatykače na Vladimira Putina Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu je typickým krokem, který vzbudí radostné vzrušení určitého typu politiků a komentátorů. Evropa, která není fyzicky schopna produkovat dostatečné množství zbraní a munice pro vlastní obranu, ale prostřednictvím Mezinárodního trestního tribunálu (který je jakoby „náš“, i když mezinárodní) zasadila Rusku drtivou ránu. Z toho se Putin jen tak nevzpamatuje!

Jen na úplně první, povrchní pohled důvody, proč je tento krok směšný a kontraproduktivní zároveň, úplně vyskakují a překřikují se navzájem.

Opravdu jen namátkou: Zaprvé, Putin nikdy před tribunálem nestane, protože to by buď Rusko muselo být vojensky poraženo – totálně, nejen na Ukrajině –, o což nikdo neusiluje. Anebo by muselo v Rusku dojít ke změně režimu, což rovněž není na obzoru. A je malá pravděpodobnost, že jakýkoli v Rusku myslitelný režim by vydal bývalou hlavu státu do Haagu. Vydání zatykače s plným vědomím, že jeho subjekt zatčen nebude, je ovšem fraška.

Když postoupíme jen o malou úroveň rozlišení blíž, je to zase o něco horší. Tak například je text zatykače tajný. Prý kvůli ochraně svědků. Jenže to se pak zatykač stává pouhým mediálním gestem podobným tomu, jako když zprávy amerických rozvědek deklarují, že o tom či onom ruském kroku rozhodl osobně Putin. Zní to dobře ve zprávách, ale nikdy se nedozvíme, jestli to je pravda (a proto ty rozvědky zpravidla někde na konci textu uvádějí, že k tomu závěru došly „s nízkou mírou jistoty“, aby byly z obliga).

Pak je tu celkem známý fakt, že Rusko, podobně jako USA a Čína, Mezinárodní trestní tribunál (ICC) neuznává. To je pro každý justiční systém docela zásadní problém. Ale navíc je tu méně známý fakt, že Římský statut, konstituující ICC, neratifikovala ani Ukrajina! Prý akceptovala jeho kompetenci ad hoc, v roce 2015 po obsazení Krymu Ruskem. Stačí to?

Mezinárodní justice problém jurisdikce zatím obcházela tak, že si troufala na malé a slabé. Pro země bývalé Jugoslávie byly vztahy s Evropou životně důležité, a tak obviněné k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii vydávaly. Ne z hlubokého přesvědčení o legitimitě a morální váze tribunálu. Čím výš soud jde, tím větší je nebezpečí, že si troufne na někoho, kdo takovou nutnost necítí. Když byl obžalován bývalý súdánský vůdce Bašír, nejenže se ICC odmítl vydat, ale dokonce navštívil signatářské země tribunálu (konkrétně Jordánsko a Jihoafrickou republiku), které ho podle pravidel měly zatknout a deportovat do Haagu. Neudělaly to. ICC v tu chvíli působí jako nějaká studentská hra na soud. Maďarsko, které je signatářskou zemí, už vyhlásilo, že by Putina na svém území nezatklo. Můžeme si hrát hru a představovat si, co by dělaly různé země, kdyby se na jejich území ocitl ani ne Putin, ale třeba nějaký jiný, níže postavený Rus, kterého ICC v budoucnu obviní. Vydalo by Srbsko? Vydalo by Rakousko?

Samostatný problém ve veřejném prostoru pak je, že podobné situace vždy dříve či později vedou k vzývání norimberského procesu. Byl nadnárodní a to je v očích určitého typu lidí vždy plus. A tím, že ho evokujete, zároveň stavíte vašeho vytipovaného zloducha na roveň nacistům.

Jednak se tím ovšem opět připomíná, že norimberský proces byl spravedlností vítězů, umožněnou jen totální porážkou Německa, tedy něčeho, co v ruském případě není na obzoru.

A pak, norimberský proces byl dost špinavá záležitost. Nepřekvapí, že jeho reputace přetrvává v lidovém vědomí u nás, kde to bylo v zájmu komunistického režimu. Ale pokud tomu je tak i ve svobodném světě, je to hanba.

Členem vítězné protihitlerovské koalice byl i Sovětský svaz. Ten do tribunálu šel s představou, že ho bude organizovat jako klasické stalinské procesy – že to bude divadlo podle předem napsaného scénáře. Hlavní sovětský soudce Jona Nikitčenko byl veterán stalinských čistek ve třicátých letech, který mimo jiné předsedal odsouzení Kameněva a Zinověva. Již pět měsíců před začátkem tribunálu prohlásil, že obžalovaní „už byli odsouzeni“. Výbor, který z Moskvy řídil každý jednotlivý krok ruských představitelů u tribunálu, vedl proslulý sovětský prokurátor Vyšinskyj.

Řídit tribunál jako moskevské procesy se Sovětům tak docela nepovedlo, nakonec měli obžalovaní nárok na regulérní obhajobu. Takže byl třeba osvobozen nacistický propagandista menšího významu Hans Fritzsche, o jehož odsouzení Sověti zvlášť usilovali.

Stalinovi se nicméně povedlo zneužít norimberský proces k posvěcení dvou velkých historických lží. Ta první se týkala paktu Molotov–Ribbentrop z roku 1939. To byla známá věc, pro kterou Sovětský svaz dávno měl své propagandistické vysvětlení. Jenže v té době ještě nikdo nevěděl, že tento pakt o neútočení měl i svůj tajný protokol, v němž si Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko rozdělily mezi sebou země, jichž se zmocní. A tak se i stalo – druhá světová válka začala společným, koordinovaným útokem Německa a SSSR na Polsko. Pak Stalin obsadil baltské země, z nichž Hitler předtím na základě jejich dohody vystěhoval Němce, a tak dále.

Obhájci obžalovaných nacistů ovšem tajný protokol vytáhli na světlo. Měli k dispozici ideálního svědka, samotného Ribbentropa, který byl tribunálem rovněž obžalován. Jestliže jsou jejich klienti obžalovaní z rozpoutání agresivní války, argumentovali, není tím vinna úplně stejně i druhá smluvní strana tajného protokolu?

Sovětům se podařilo politickým tlakem dosáhnout toho, že protokol nakonec nebyl zahrnut mezi důkazy. Svět – západní – se o něm dozvěděl jen tak, že americký prokurátor Thomas Dodd kopii protokolu tajně předal novinářům.

Další hanebná epizoda Norimberku se týká katyňského masakru dvaceti tisíc polských zajatců, které Sověti zabili v dubnu 1940. Když Němci v dubnu 1943 jejich hroby objevili, snažili se to propagandisticky využít, ale Západ tehdy v rámci spojenectví s SSSR oficiálně akceptoval sovětskou lež, že je zabili Němci. Odpovědnost za katyňský masakr se v Norimberku začala řešit, zazněly konfliktní výpovědi a důkazy, ale nakonec byla věc ze soudu vypuštěna. Čímž zůstala platná oficiální sovětská lež. USA ji oficiálně přestaly akceptovat až v roce 1951. SSSR ji držel až do roku 1990 a dnes ji Putinův režim opět zkusmo oživuje.

Takže dovolávat se toho, že Rusko potřebuje nový norimberský proces, je přinejlepším pošetilost, a to je řečeno velmi shovívavě.

Co nepochybně cenu má, je pracovat odzdola – sbírat svědectví konkrétních zvěrstev, k nimž na Ukrajině došlo. Což dělají třeba i naše orgány shromažďující výpovědi ukrajinských uprchlíků. A serióznější posouzení si zaslouží i druhý zatykač, který ICC vydal, na zmocněnkyni Kremlu pro práva dětí Mariju Lvovou-Bělovou. Protože unášení dětí, jejich převýchova a odnárodnění je opravdu odporný, barbarský čin, určitě přinejmenším svou povahou spadající pod genocidní chování.

Ale měli bychom být smířeni s tím, že vyústěním všeho toho úsilí bude jen dokumentace. A netvářit se, že jsme vlastně už ze tří čtvrtin vykonali spravedlnost. Na odsouzení pachatelů před jakýmkoli soudem asi nedojde.