V této době řešíme konflikty, nové nemoci či zdražování energií, takže uvažování o smyslu života se zdá vzdálené a nadbytečné jako nějaká intelektuální libůstka. Pokud na počátku 20. století žilo ve městech kolem 6 % populace, řešit podobné otázky ani nebylo zapotřebí. Člověk se prostě narodil do světa, ve kterém bylo nutné starat se o hospodářská zvířata, včas zasít a dobře sklidit. Duchovní rámec jeho života určovaly církevní svátky a nedělní bohoslužby. V rostoucích městech už člověk nemusel chodit do kostela, ale ani dodržovat lidové zvyky. Osvobodil se od mnoha povinností, ale také se začínal ptát, odkud vlastně jde a kam že to směřuje. Obě světové války končily nejenom bídou a utrpením, ale také otázkou, proč se staly a jaký toto velké ničení mělo smysl.

Viktor Frankl (1905–1997), jehož otec pocházel z jihomoravských Pohořelic, byl rakouský psycholog, který původně vyšel z okruhu Sigmunda Freuda, ale postupně se mu, jako všichni nadaní žáci, stále víc vzdaloval. Klíčovým obdobím pro něj byly tři roky strávené v různých koncentračních táborech včetně Terezína, kde přišel o své nejbližší příbuzné. Po návratu do Vídně z něho během devíti dní „vyvřela“ kniha, která vyšla pod jednoduchým názvem Psychologova zkušenost v koncentračním táboře (1946). Jejím hlavním poselstvím je, že lidé v koncentračních táborech, kteří věřili, že jejich život má nějaký smysl, lépe přežívali roky hrůzy a ponížení. Kniha byla později přeložena do angličtiny s pozměněným názvem Člověk hledá smysl. Nikdo to nečekal, ale prodeje rychle dosáhly několika milionů kusů. Dodnes je považována za jednu z nejdůležitějších knih 20. století. Často se na ni odkazují specialisté, kteří se zabývají přežíváním národů i jednotlivců.

Franklovy názory pronikly i do nauk filozofických a náboženských společností a obohatily hebrejskou tradici „devekut“. Jde o široce pojatý výraz, který znamená život v komunitě a zároveň přimknutí k Bohu. Je to styl života, který nás ukotvuje ve společnosti a zároveň provazuje s něčím, co stojí nad člověkem. Zatímco „Boží milost“ křesťanských církví na nás samých příliš nezávisí, devekut je zcela v naší moci. Není cílem, ale východiskem k dalším vyšším cílům. Stal se součástí původně chasidských nauk, které zanechaly svůj otisk třeba v okolí Černobylu, po celé Haliči a u nás například v moravském Mikulově.

Vědět, že smysl života existuje

Význam Franklova eseje o hledání smyslu života spočíval nejenom v počtu čtenářů hledajících smysl svého života, ale i v obrovském dopadu na desítky dalších výzkumů, kterých se účastnily až tisíce respondentů. Ukázalo se – a to je možná jeden z nejdůležitějších poznatků psychologie 20. století –, že vědomí smyslu života má obrovský celkový dopad na schopnost přežívání a spokojenou vyváženost našeho života včetně dalších nečekaných účinků. Ty se projevují třeba rychlostí, s jakou se hojí rány, či tím, jak pociťujeme bolest po operaci kolena. V náročných časech, jaké nejspíš přicházejí, je, myslím, první a nezbytná věc ujasnit si, oč nám v životě jde a co vlastně chceme. Mladší generace to má složitější, protože sociální média kladou důraz na to, jak se člověk jeví svému okolí, a ne na to, jaký je.

České slovo „smysl“ je blízké anglickému „meaning“, je to prchavý cíl, ke kterému se přibližujeme přemýšlením či rozjímáním. Německé slovo „Sinn“ je odlišné a víc odkazuje k hledání cesty a udržení správného směru. Smysl života se v průběhu života proměňuje, je to území, které opakovaně ztrácíme a opakovaně si ho musíme vybojovat. Pokud společnost hledá hlavní smysl v tom, aby se cítila dobře („feel good society“), tak nemůže být pevně zakotvená v pocitech, které jsou z povahy věci pomíjivé. Potřebuje si budovat vlastní, leč velmi zranitelnou bublinu, která ji izoluje od leckdy kruté reality. Mít smysl života znamená, že je proč žít. Když jsme pobývali v navažské rezervaci, kterou postihla vlna sebevražd mladých lidí, došli jsme za místním učitelem právě s Franklovou knihou v ruce.

Jednoduchá celistvost

Franklova kniha se sice stala klasickým titulem, ale teprve nedávno shrnula vídeňská psycholožka Tatjana Schnellová výsledky mnoha desítek pokusů a výzkumů na téma smyslu života. Slýcháme o nich málo, protože jsme ve vleku špatných zpráv, navíc si lidé častěji vyprávějí o nemocech než o tom, že se jim vlastně daří báječně.

Psychologové, kteří se smyslem života dlouhodobě zabývali, předpokládají, že v sobě obsahuje čtyři hlavní součásti. Tou první je soudržnost či celistvost jako přesvědčení, že svět i naše povaha drží pohromadě, že celek dává smysl. V čínské praktické filozofii, jak je vyjádřena například v Knize proměn, se často hovoří o blahodárném působení, které pochází z jednoduché celistvosti. Druhou součástí je vidět, že to, co děláme, má nějaký praktický, viditelný dopad, třeba že se postaráme o děti nebo vypěstujeme rajčata. Smysl přestáváme cítit, když naše činy nevedou k ničemu a nikdo je nepotřebuje. Vědomí smyslu vytváří aktivní prostředí, nedostatek smyslu pasivní přešlapování. Když nic nemá smysl, nemám ho ani já.

Další základní složkou životního smyslu je orientace jako schopnost nalézt směr vlastního života. K tomu však potřebuji znát směr, kterým se ubírá celá společnost, či dokonce svět, což je v současnosti, která umožňuje mnoho cest, obtížné. Podobně nesnadné je v době pomíjivosti a sociálních bublin někam patřit a náležet, tedy být zakotven v něčem trvalejším, kde mám svoje místo. Můj mladší kolega odjel na cestu kolem světa, která se protáhla na několik let. Hodně toho viděl a poznal, ale přitom se vědomě odpojil od české společnosti a měl potom problém se do ní vrátit a najít si partnerku.

Když mysl léčí tělo

Mít pocit smyslu života je něco jiného než se cítit šťastný. Podle výzkumů ta vůbec nejnebezpečnější situace nastává, když se člověku daří celkem dobře, a přesto touží po štěstí. Tyto typy prožívají víc stresů a depresí snad proto, že štěstí trvá jen chvíli a nepodobá se extázi, kterou viděly ve filmu. Přesto – a to opět podle sociologických výzkumů – existuje způsob, jak prožít sérii šťastných let. Jde o dobré manželství a pěkné rodičovství. Potká to zhruba čtvrtinu lidí. Asi všichni znáte výzkumy, podle kterých vyšší plat znamená lepší pocit, ale jen do určité míry, pak ani víc peněz nepřináší další štěstí. Typy, které se potřebují srovnávat s ostatními, vyžadují ke „štěstí“ nadprůměrné příjmy, ostatním ke spokojenosti stačí méně. Tady je rozhodujícím pocitem, zda cítíme vděčnost za to, co máme nebo prožíváme.

Lékaři a psychologové dlouhodobě zkoumali dopad smysluplnosti života na mysl, ale i na tělo. Při jednom z výzkumů, kterého se účastnilo 11 000 Američanů, se ukázalo, že lidé, kteří věří ve smysl světa, stárli pomaleji, lépe si pamatovali a měli méně neurotických a depresivních stavů. Německá studie ukázala snížené riziko Alzheimerovy choroby. Několikaletý výzkum 43 000 Japonců, kteří měli odpovědět, zda život má smysl, ve variantách Ano, Ne, Částečně, opět prokázal významný vliv smysluplnosti. To bychom koneckonců očekávali, ale mnohem záhadnější a zajímavější je vliv na tělo.

Řídit třeba záhon s mrkví

Studií se v tomto případě účastnily až tisíce lidí různého věku. Začíná se dotazníkem, kdy se psycholog několika otázkami dostává k jádru sdělení, zda pro dotyčného má svět a jeho vlastní život nějaký smysl. Po několika letech se výzkumníci vracejí a sledují například úmrtnost, krevní tlak, rychlost chůze, pohyblivost nebo schopnost snášet bolest. Prakticky vždy se ukazuje, že lidé, kteří věří ve smysluplnost světa, jsou na tom i o 50 či víc procent lépe. Hlavním důvodem, proč se pocit duše tak významně promítá do těla, je pravděpodobně kombinovaný účinek. Pocit smyslu nás motivuje k dalším aktivitám a zároveň vede k běžné sebeúctě a střídmosti v tom smyslu, že nepotřebujeme tolik extrémních a mizerii světa přehlušujících zážitků, jako je třeba silné návykové pití či závislost na hracích automatech nebo na rychlém řízení.

Máme tendenci hovořit o tom, že západní společnost podléhá všem možným krizím, ale realita je často mnohem lepší. Krize hledání smyslu se výrazně posunula k mladým generacím (v Německu až 40 %) a zůstává poměrně vysoká (asi 20 %) u středních generací. Formu existenčního smutku a pociťované zbytečnosti na sebe bere u menší skupiny seniorů nad 70 let. Zde souvisí s tím, že tito lidé nemají už žádné zodpovědnosti, tedy že je nikdo (už ani ta kočka) nepotřebuje. Takže se nebojte úkolovat seniory, úplně jim život neusnadňujte a nechte je, ať něco řídí, třeba zeleninový záhon.

Proč zanikají říše?

Není nutné přesně vědět, co je smyslem světa či osobního života, ale důležitý je pocit, že existuje. Ten bývá doprovázen často neurčitým vědomím toho, zda se tohoto smyslu držím, nebo se mu vzdaluji. Vyžaduje aspoň částečnou představu o tom, kdo jsem. Má-li totiž svět i já nějaký smysl, má hodnotu, o kterou je třeba pečovat a bránit ji. Pražský židovský autor Johannes Urzidil po konci Rakouska-Uherska napsal krátké zamyšlení, proč zanikají říše. Podle jeho zkušenosti na nedostatek lásky. Působí tak nesmyslně a zbytečně, že vlastně už nikomu nestojí za to, aby je udržoval při životě. A to byl zřejmě i případ zániku socialistického režimu. Rozpadl se, protože přestal dávat smysl i svým tvůrcům.

Dnes se ocitáme v nějaké další, podobné fázi, kdy se zdá, že celý svět se nějak pokazil a zbláznil. V podstatě máme dvě možnosti. Buď jej necháme zhroutit a nová situace nám ukáže další směr života, anebo se pokusíme nějak přehodit výhybku a nastavit si svět jinak. Kolaps starého světa může mít charakter války v Gaze, ale také celkem radostného a tvořivého budování Polska či Československa po katastrofě let 1914–1918. V každém případě se ukazuje, že něco tak zdánlivě vzdáleného a abstraktního jako smysl života oddaluje stáří, hojí rány a možná zachraňuje civilizace.