O Janu Švankmajerovi se často píše jako o nejvýznamnějším současném českém filmaři. Ve světě opravdu dostává ceny, jeho filmy na DVD jsou jako jedny z mála, ne-li jediné z českých, k dostání v cinefilských buticích v Paříži, Londýně, ve Frankfurtu etc., s jeho proslulostí se málokdo ze zdejších filmařů, ale dalo by se říci umělců vůbec, může měřit. Je to ovšem postava z elitní kultury, víc kultovní než jaksi obecně známá, neboť celé jeho dílo je velmi elitní, rozhodně to není tvůrce pro všechny, vlastně je úplným protikladem „úspěšného“ nebo „oblíbeného“ umělce, natož umělce mediálního typu.

A přitom to není úplně pravda, protože slovo „švankmajerovský“ již dosáhlo jisté proslulosti, i člověk, který není úplně obeznámený s dílem, ví, že se tím může mínit něco jako zvláštní, bizarní, kuriózní, groteskní, ba i poněkud jaksi morbidní, někdo by řekl i nekrofilní, prostě vše, co přibližně vystihuje slovo švankmajerovské. Jako je něco tajemného a nesrozumitelného kafkovské, tak je švankmajerovské něco mezi ošklivostí a krásou, cosi, z čeho se poněkud zvedá žaludek a zároveň na to člověk hledí užasle a se zaujetím, jako na něco, co se mu zároveň hnusí, ale nemůže se odtrhnout, asi jako třeba pohled na hnijící jablka hemžící se červy nebo třeba na lebku zvířete, z níž na nás pohlíží živé oko, nebo třeba na vepřovou kotletu, která se dala na pochod a setkala se s budíkem, po kterém začala milostně lézti: znalci vědí.

Také každá výstava Jana Švankmajera je událostí zvláštního druhu. Vyvolává zájem, údiv, úžas – a také nepochopení a otázky, co se to vlastně vystavuje… A zas padá slovo švankmajerovský. Co to ale vlastně všechno je, jaký mají ty podivné věci smysl a význam, co se tím snad chce říci? Má se to divákovi líbit? Nemá ho to spíš šokovat a odpuzovat? Má se snad v tom jaksi poznávat? Je v té ukázce z osobního kabinetu kuriozit a bizarností nějaký vyšší řád a smysl? Nebo je to „jen“ odpoutaná fantazmagorie ve službách oné imaginace, „královny lidských schopností“, jak jí říkají surrealisté, k nimž se Švankmajer hlásí, protože, jak on říká, nic jiného mu nezbývá a prostě surrealistou být musí, protože kdyby surrealismus nebyl, musel by si ho Švankmajer vymyslet, doplníme my. Ale jsou to správné otázky?

Velkolepá přehlídka

Sám Švankmajer také říká: „Ostatně nedělám ,umění‘, ale ve své tvorbě dávám volný průchod své touze. To je vše. Nic víc si od ní neslibuji než ukojení.“ Nuže, některé výsledky tohoto „ukojení“ jsou nyní vystaveny v kutnohorském GASKu (Galerii Středočeského kraje), v roce, na který připadají (4. září) umělcovy devadesátiny. Dalo by se tedy říci, že je to ukojení jubilejní a bilanční – a velkolepé. K vidění, v některých případech i k ohmatání, je tu přehlídka základních švankmajerovských „předmětů“.

Jsou tu asambláže a koláže z nejrůznější materiálů, často z koster, lastur nebo peří, jsou tu vycpaná zvířata, která ovšem prošla nějakou podivnou transmutací, jsou tu zoologické preparáty fantastických zvířat, či spíš mutantů, jako by je sestavil šílený profesor přírodopisu; jsou tu všelijakým způsobem upravené přírodniny, předměty mineralogického nebo botanického původu, jsou tu kabinetní sbírky brouků a motýlů na pozadí Marxovy a Leninovy hlavy, blasfemické relikviáře s galanterním zbožím doplněné žrádlem pro psy, ušními boltci z vepřů a chrupavkami zvířat, které jsou upravené jako kostelní insignie, kůstky světců a světic. A vedle toho podezřelé chlupaté předměty spojené s jakýmisi falickými dřívky a paličkami, kamínky nebo snad kůstky vhodné na ohmatávání spojené nitěmi a provázky. A samozřejmě také koláže ze starých knih a encyklopedií s dolepenými detaily z rodinného lékaře a secesních slovníků a anatomických atlasů z přelomu 19. a 20. století, tedy ze zlatého věku psychoanalýzy, kdy čím víc bylo zastřeno, tím větší sexuálnější dusno vznikalo.

A protože Švankmajer byl původně loutkař, nemohou chybět nejrůznější loutkovité nestvůry a monstra a monstříčka, či jak to nazvat, artefakty na pomezí démonologie a domácího kutění, o kterých se neví, jestli jsou míněny jako krásné, nebo mají nahánět hrůzu. Šíře „švankmajerovského“ světa se zdá bez hranic, ty jsou otevřené všemu nezvyklému a podivnému, všemu, co není běžné a realistické, všemu, co je jaksi mimo dosah „obyčejného“ člověka. Jako by se celek snažil obsáhnout co největší plochu alternativního „jsoucna“, vytvořit co největší encyklopedii stvořeného, ovšem v nějaké jiné bizarnější, imaginativnější, vychýlenější soustavě a formě. Každá regulérní výstava je přitom jen ukázkou z toho množství, je to jen výběr z části, pars pro toto, dílek z toho, co Švankmajer v celé hojnosti shromažďuje a vytváří snad celý život. Tedy jakousi univerzální galerii kuriozit, pro kterou si už před dávnými lety opatřil původně rozpadlé zámecké stavení v Horním Staňkově na Šumavě a kterou proměnil v soukromou „kunstkameru“: před dvěma lety o ní byl natočen dvouhodinový film, z něhož je patrné, o jak kolosální sbírku běží.

Důležitou část této „kolekce“ tvoří objekty, které Švankmajerův divák zná z jeho filmů, ať už je to groteskní ipsační (ipsace, tak surrealisté říkají masturbaci) stroj „Roman“ ze Spiklenců slasti, obrovský černomagický krucifix pokrytý hřeby z filmu Šílení nebo dětský fantom, kořen-samorost z Otesánka. A samozřejmě obrovské pimprlové masky z filmu Lekce Faust, filmu, který se stal osudovým Petru Čepkovi a ve kterém Švankmajer možná k údivu širšího diváctva (po roce 1989 to byl jeho první celovečerní hraný film) deklaroval svou hlubokou skepsi k představě, že člověk je pánem sebe sama – a také dal najevo, že to s ním nebude mít divák snadné. Mezi těmito exponáty, které samy o sobě jsou spíš rekvizitami z filmů než „původními díly“, což ovšem těžko rozlišit, jsou rozmístěny obrazy Evy Švankmajerové (1940–2005), které s manželovou estetikou pozoruhodně souznějí, a přitom jsou úplně protikladné.

Expresivní výkřiky Evy Švankmajerové

Zatímco jeho výtvory jsou založeny na minuciózní propracovanosti, až by se dalo říci jakémsi surrealistickém hračičkovství, prostě jsou to díla pečlivého kutila vysoce intelektuálního založení, její jakoby naivistické obrazy jsou expresivní výkřiky pomocí barev a robustních objemů: ženy s obrovskými stehny a hýžděmi, muži jako nenažraní paňácové, podivné opice, atmosféra jako ze střelnic a poutí. Převažuje v nich červená barva ženské krve, figury s řitními otvory, projevující se jako symboly tělesné žádostivost a nenasytnosti, jarmareční monstra, která nikdy nebudou ukojena ve své žravosti a chtíči. Je to jednota v protikladu. Asketického mnicha a alchymistu Švankmajera doplňovala jeho anima Eva, žena Lilith, plodivá síla, bez které by nebyl život, jenže každý život zároveň směřuje k rozkladu a zániku. Existence je had zakousnutý do svého ocasu, uroboros, který se sám požírá. Proto jsou ústřední švankmajerovskou metaforou ústa, někdy rozkošná, ale často prostě zející huba, v niž se ostatně ta pěkná ústa mohou proměnit. Tento symbol se stěhuje z jednoho filmu do druhého, je to znak žravosti a smyslnosti, kterým všechno vchází dovnitř a ve spolupráci s jazykem, zuby, slinami a trávicí soustavou se vše, co se do úst dostane, mění v exkrementy, jež pokrývají celou planetu. Exkrementální povahy je celá naše civilizace, čím takzvaně vyspělejší, tím exkrementálnější, tím více zamořující vše svými výměšky, ať už skutečnými „sračkami“, tedy fekáliemi, coby základním projevem existence, tak symbolickým vyjádřením v podobě peněz, jež jsou z hlediska psychoanalýzy úzce spojeny s vyměšováním.

Tento hluboce skeptický, pesimistický a nelítostný vztah k civilizaci a vůbec k tvoru homo sapiens se prolíná celým švankmajerovským univerzem, bylo by omylem si namlouvat, že to tak není, že je to jen nějaká artistní hra či estétská ironie. Sám tvůrce to ostatně nečiní, v rozhovorech se ke svému skepticismu otevřeně hlásí, je to pesimismus bez klamu a iluzí, pesimismus ohledně možností nejen dialogu, ale vůbec vyhlídek na nějakou budoucnost, která může být těžko jiná než zničující. Proto to hromadění jiného a alternativního materiálu, přírodních artefaktů, které nepodléhají zkáze. Proto tolik kostí, protože kosti jsou tím, co zůstává, když biologicky měkká hmota zanikne. Kosti jsou jistota, obvykle se už nedají jíst, jsou věčné a vlastně krásné, lze je skládat do různých obrazců, tvořit z nich nové tvory, nová zvířata, nový svět. Ten už nebude potřebovat lidské tvory, bude soběstačný ve své autonomii, která je dokonalá a konečná. Je to svým způsobem úžasné, jen by pozorovatele téhle vášně pro kosti zajímalo, jestli to přece jen s člověkem, jenž se jich tak často dotýká, něco neudělá. Ostatně, jeden z raných Švankmajerových krátkých filmů je kostem zasvěcen: ve filmu Kostnice z roku 1970 sledujeme tisíce a tisíce kostí v sedleckém ossariu a posloucháme pedantský hlas paní průvodkyně. Ta opakovaně napíná žáky, aby se nedotýkali kostí! Dotkne-li se někdo, zaplatí padesát korun!

Švankmajer se nikdy netajil zájmem o hermetismus a magii, černou i bílou, od mládí ho zajímal faustovský mýtus, s Mefistofelem, respektive s figurkou čerta se seznámil v dětském věku, kdy dostal k Vánocům loutkové divadlo, čímž byl jeho život předurčen. A možná i zpečetěn, neboť vztah loutky k člověku je, ač se to třeba nezdá, démonický, jeden ovládá druhého, pozice se zaměňují, prostor pro obsese a posedlosti se otevírá. A kdybychom si představili, že žijeme v jiných, předmoderních časech, byl by zcela jistě Herr Johannes Schwankmeyer, přední alchymista a mág, znal by se s doktorem Faustem, do Prahy by ho povolal císař Rudolf II., který by po něm chtěl kámen mudrců a oživit golema, a když by se to pořád nedařilo, krotil by císařovu netrpělivost výrobou mirabilií čili kuriozit do sbírek jeho Kunstkammer. Vedl by přitom konkurenční spor se svým kolegou, Giuseppem Arcimboldem, přičemž by nebylo jasné, nejde-li vlastně o jednu a tu samou osobu – to se stačí podívat na Arcimboldův autoportrét a podezření je hned na světě. Vypadají skoro úplně stejně. Mnohé by to vysvětlovalo. Třeba ten kámen mudrců mág Johann Schwankmeyer našel a v podobě Jana Švankmajera rekonstruuje rudolfinskou kunstkomoru, která se stala obětí válek a plundrování. Jenom to musí dělat tak, aby to vypadalo, že vlastně točí filmy a věnuje se umění. Ale my víme, že jde o něco jiného.