Pro protagonisty digitálního prostoru a na sociálních sítích především je nejtěžší mlčet nebo aspoň omezit se na prosté sdělení nevím. Právě na sociálních sítích, kde se střetávají politici, různí influenceři, lidé z byznysu, z tradičních médií s běžnými lidmi bez přívlastků, spolu dohromady vytvářejí jakýsi nový Babylon. Pro odcizení ani není nutné zmatení z různých jazyků, protože i v tom jednom, mateřském (to taky budou chtít brzo omezovat jako genderově závadné) stačí docela obyčejné neporozumění, jiný výklad a vnímání slov.

Víkendový puč v Rusku se postupně měnil ve vzpouru, nyní ve fázi protestu žoldnéřské armády Jevgenije Prigožina, ale stále s nejasnými důsledky. Od pátečního večera, kdy se především přes sociální sítě začaly šířit zvěsti o vzpouře proti režimu v Rusku, informační napětí vrcholilo a vážnosti události dodal ruský prezident Vladimir Putin, když ve státní televizi oznámil, že vzpoura bude potlačena a vzbouřenci budou přísně potrestáni. Reakce na okružní cestu wagnerovské armády žoldnéřů od ukrajinských hranic až na 200 kilometrů od Moskvy a zpět k ukrajinským hranicím, ale částečně z běloruské strany, kam se měl po krátkém vyjednávání uchýlit i vůdce wagnerovské skupiny Prigožin, vyvolala bezpočet vzájemně si odporujících spekulací a dohadů. Někdo už konečně viděl blížící se pád Vladimira Putina, začátek ruské občanské války, začaly se objevovat obavy o ruský jaderný arzenál, který by mohl padnout do rukou šílenců. Jak se začal čistit vzduch, především po dohodě, kterou měl zprostředkovat běloruský prezident Alexandr Lukašenko, že Prigožin zastaví svoji jednotku, otočí ji zpět k ukrajinským hranicím a on sám se uchýlí do exilu minské ruské gubernie, začalo se vyprávět, že jde jen o psychologickou hru k zmatení nepřítele, jejímž cílem měl být rafinovaný přesun wagnerovských žoldáků (asi žádný světový skladatel se nestal hříčkou tolika zločinců jako Richard Wagner, kterého nejdřív zneužíval Hitler a teď ruský gangster z cateringové firmy Prigožin) do Běloruska. Na rozluštění této ruské rulety si budeme muset ještě počkat a možná se to nikdy ani nepodaří, protože je zřejmě součástí stěží pochopitelného a nevypočitatelného ruského nastavení.

Nečekané a těžko osvětlitelné jevy byly vždy zdrojem dohadů, spekulací, konspiračních teorií. Doba informačních technologií nastavila nárok, že vše máme vědět hned, že u všeho kdekoli na svět můžeme být on-line. To se ale nepojí s tím, že všemu, co vidíme, také musíme hned rozumět. Právo na žvanění se ale zužuje s odpovědností. To však evidentně nedochází odpovědným, kteří jednoznačně vše nadřazují tomu být v pozornosti. A dost často to vychází, protože lidé nechtějí přijímat události tak, jak jsou, ale jak je chtějí vidět. Proto s tímto zdánlivým paradoxem prohrává i kompetence. Chyby jsou k užitečné k poučení, ale kdo nemá kompetenci ani zdravý rozum, je odsouzen k trapnosti.

Po faux pas s raketou, která na podzim loňského roku zabloudila na polský statek a nějaký čas ji někteří členové vlády a jiné autority považovali za ruskou, než se prokázalo, že jde o zbloudilou ukrajinské střelu, přišla další recidiva nezkrocené hlouposti. Varováním nebylo ani opatrné komuniké americké administrativy nebo na rozdíl od českých vyjádření mnohem zkušenějších a dospělejších polských vládních představitelů (těm lze rozumět i bez znalosti angličtiny). A to jsme teprve na začátku vrcholu informačního chaosu, ryba smrdí od hlavy, to ten boj s dezinformacemi bude taky pěkná groteska.