Na tomto místě jsme již podstoupili mnohá nebezpečenství postmoderní existence. Za pěkného počasí jsme smrděli doma, protože sunshine guilt. Na body pozitivních festivalech jsme normalizovali extrémní obezitu a snažili se stihnout umřít do čtyřicítky. V rámci bedrottingu jsme vlezli do postele zaživa hnijící mládeže. Nechali jsme si od DINKAŘŮ vysvětlit, že jenom bez dětí stojí za to žít. Aktuálně se z chorých záhybů kolektivní mysli vynořila tolyamorie. Krátký exkurz se může hodit nejen s ohledem na nadcházející čtvrteční Mezinárodní den antikoncepce.

Tolyamory, jak zní anglický originál, se skládá ze dvou substantiv: polyamory a tolerance. O ta se oba členové páru tolyamorii praktikujícího poctivě rozdělí, a to tak, že každý zařídí jedno. Jeden z partnerů začne spát s někým jiným, příležitostně či sériově. Druhý to bude tolerovat. Osoba podváděná přitom, a tím se tolyamorie liší od své profláknutější verze, nemá ambice sama také podvádět. Pokud je má, nerealizuje je. Raději předstírá, že se nic neděje a že jí to, co se neděje, ani trochu nevadí, což nevěrný protějšek nerozporuje a tiše si dál jede to své. Do takové domácnosti musí být radost se vracet.

Takhle, tolyamory je samozřejmě čajíček proti množícím se pokusům začít považovat takovou pedofilii ne za zločinnou úchylnost, ale za jednu z mnoha pestrých podob lidské sexuality. Tolyamorikům opravdu nikdo nenabízí umělou figurínu dítěte, aby „bezpečně upustili páru“, jak doslova požadovala kentucká demokratická senátorka na jaře po svých kolezích právě pro „osoby přitahované nezletilými“ v rámci lidskoprávní agendy. Ale stejně. Každý člověk s aspoň stopovou životní zkušeností ví, že některé věci je prostě lepší nedělat, protože jsou defaultně špatně. Kdyby však jednoho krásného dne přece jen nastala zombie katastrofa, do večera v televizi vystoupí experti a odborně doloží nutnost vycucávání mozku z hlavy.

Na křesťanském webu Skleněný kostel vyšla před časem senzační věc. Konečně se prý podařilo zlikvidovat hřích! Zmizel totiž z kázání. Faráři už o něm nemluví, místo o odpuštění hříchů se v kostelech prosí o odpuštění našich slabostí a nedostatků. Jenomže zatímco hřích se páchá záměrně, a lze za něj tudíž převzít zodpovědnost, za slabost a nedostatky naopak přece nemůže nikdo. Zde dochází k nečekané fúzi katolicismu s feminismem: Přesně tohle totiž svým čtenářkám vtloukají do hlavy taky lesklé časopisy: ať uděláte cokoli, nebo naopak i když neděláte nic (ale víte, že byste měly), nemějte pocit viny. Nic si nevyčítejte. Za nic se nestyďte! Případně je k nevěře tónem svých článků samy nepřímo vybízejí, neboť čtenářky si přece zaslouží žít svůj život naplno. V některých zemích západní Evropy se prý už ani moc nezpovídá.

Jenomže pocit viny není překážka, je to vodítko. Nejde o to, se jím (nechat) mlátit po hlavě anebo se v rámci toxického masochismu užírat vlastními přešlapy – ale o to, nepřehlušit ho, když se ozve, protože se ozývá naprosto spolehlivě, pokud tedy nejsme psychopati. Neracionalizovat. Jsem pro to, udělat vinu a stud (a pokání a aktivní nápravu) great again.