Dva roky po vydání kritického životopisu Milana Kundery vydal jeho autor, česko-americký spisovatel Jan Novák, knihu, která by, aniž je to zajisté tak myšleno, mohla být chápána jako manifest antikunderismu, bezděčný protiklad románů Život je jinde, Nesnesitelná lehkost bytí, vlastně i Žertu, Novákův Kontrakundera.

Jmenuje se Těžký prachy a je na ní nápadné právě to, z jak vzdálené planety pochází a jak se dokonale vším, od první věty do poslední, v jednotlivostech, tím spíš v celku, liší od všeho, co má něco společného s Kunderou, s jeho pojetím literatury a psaní, umění a tvorby v širokém slova smyslu. Na tom by samozřejmě nebylo nic zvláštního, většina knih nemá s Kunderou nic společného (existují Kunderovi epigoni, ale to je jiné téma), jenže Novák se před pár lety stal zajatcem své ctižádosti. Nyní se mu bude jeho nedorozumění s Kunderou s každou knihou vracet. A právě v téhle těžkopádné, neskladné a svým způsobem vydřené knize, která se čte asi podobně, jako když máte natahat do sklepa uhlí, ten rozdíl vystoupí ve své příkrosti. Životopisec Milana Kundery a jeho řekněme kolega z druhého břehu tu bezděčně předvedl a demonstroval vysvětlení toho, proč mu věnoval tolik vášnivé pozornosti a proč na něm vykonal to, co vykonat musel. Tedy symbolický atentát, rituální spisovatelský mord, vraždu na premiantovi a mistru duchaplnosti a lehkosti, kterému to jde tak nějak samo, když přece psaní je zatraceně těžká práce. Nebo aspoň má být, a když není, je něco v nepořádku.

První věta knihy Těžký prachy zní: „Dvacátého šestého července 1999 jsem nastoupil do práce u firmy United Armored Services a po deseti letech, kdy jsem se živil psaním, jsem se stal jedním z 1200 zaměstnanců podniku, který v Chicagu a jeho širokém okolí rozvážel peníze.“ Je to věta prostá a přímočará, o její pravdivosti netřeba pochybovat. Lze na ní založit celou váhu knihy a už s ní nehnout. Je to ideální start do textu a do vyprávění, které již z této faktografické dálnice nesjede dalších čtyři sta stran. Ty budou celé věnované poměrům v jedné americké soukromé firmě, která se zabývá opravdu rozvážením peněz. Je docela možné, že v té firmě se nikdy nedovědí, že o ní někdo napsal tak důkladnou knihu a že ta knížka vyšla v jednom malém evropském jazyce, ale kdyby náhodou, možná by užasli a jmenovali by Nováka firemním spisovatelem. Asi ještě nebyla totiž napsána tak podrobná knížka z prostředí kurýrní služby. Pravda, ne třeba v Pelhřimově, ale v Chicagu.

Novák zůstal u rozvážení peněz po Chicagu tři roky a ty tři roky jsou důkladně „vytěženy“. Dělal si poznámky, studoval poměry, vedl hovory se spolupracovníky. Choval se jako reportér, chtěl nabrat materiál a nepochybně ho zajímalo prostředí, svět drsných kurýrů s bouchačkou vždy připravenou k použití, svět, kde se nic nepředstírá a na nic se nehraje, ale lze předpokládat, že bude přitahovat nějaké dění a že se v něm bude něco dít. Novák totiž tvoří a skládá svou literaturu z toho, „co se děje“. To nasaje a nabere. Pak zapojí intuici a svoje, jak často v rozhovorech opakuje, „břicho“, ve kterém se začne něco dít: i tady se oblíbené břicho objeví hned na začátku: „Věřte tomu, co cítíte v břiše!“ Zde je to myšleno nikoli jako tvůrčí metoda, ale jako doporučení od firemních školitelů, aby si kurýři všímali okolí. Je to esence Novákovy víry v jakousi vyšší sílu, která prochází spodem a obsahuje pravdu břišních svalů či útrob, s nimiž lze uchopit svět. Svět, jenž se skrz břicho zobrazí v textu jako přetvořená skutečnost, na které je právě nejlepší, že je taková, jaká je. Nic se k ní nemá vymýšlet, nic se k ní nemá přidávat, materie se má nasávat břichem, jako to dělá třeba fakír, nashromáždit v dutině břišní co nejvíc vzduchu a pak důvěřovat tomu, co z ní vychází.

A to se děje. Stránku po stránce se bude před čtenářem odvíjet dění v tom chicagském podniku, probereme dopodrobna a opakovaně záludnosti rozvozu hotovosti, seznámíme se snad se všemi zaměstnanci: tedy se všemi ne, ale bude jich opravdu hodně. Dovíme se o všem, co se tak o podniku lze dozvědět, přičemž všechno bude stejně důležité, o všem bude zapisovatel mít potřebu povědět, protože co kdyby to tam náhodou chybělo. V důkladných pasážích na desítkách stran budeme informováni o tom, co znamená rozvážet po Chicagu a okolí peníze, jaké s tím jsou problémy, co se při tom může všechno stát. Dovíme se všechno možné i nemožné, věci a skutečnosti docela zajímavé i totálně nezajímavé. Dlouze se třeba rozebírá, že jsou různé druhy tras, že některé vedou nebezpečnými čtvrtěmi, některé jsou výnosnější než jiné, že jedny obsadili mazáci, kteří jsou u firmy už delší dobu, že ty plonkovější dostanou nováčkové, časem se to však může změnit, což dodává vyprávění jisté napětí. Mimořádná pozornost je věnována interním předpisům a způsobu hodnocení a placení zaměstnanců, které je, jak lze předpokládat, ne úplně fér, ale ne tak špatné, aby o práci nebyl zájem: kdo chce a má na to trpělivost, je zasvěcen do systému odměn a kontrol a hodně se poučí o tom, jak nejlépe dosáhnout efektivity při řízení takového podniku, což se samozřejmě nemusí líbit všem, protože v kapitalismu je jiná motivace zaměstnance a jiná kapitalisty, což neznamená, že socialismus je lepší, ale na hůl obyčejného proletáře berou tak jako tak. Dovíme se pochopitelně mnoho o technice rozvážení peněz, tedy že se jezdí v obrněných dodávkách, jeden řídí, druhý peníze roznáší nebo přináší, přičemž je to těžká práce, protože takové balíky peněz, ať zatavené v plastu, nebo mince v brašně, něco váží, takže když je má člověk čapnout třeba i desetkrát a víckrát za směnu, dost si mákne. Nejtěžší jsou paradoxně drobné, tedy mince, které přitom potřebují ve směnárnách, kam si pro ně chodí černoši na dávkách. A když s takovým vakem vyběhnete třeba dvacetkrát za směnu, dá to kurevsky zabrat. Prostě to jsou heavy money.

Pochopitelně lze očekávat, že ve městě jako Chicago nebude taková činnost probíhat jen tak. Rozvážení peněz je prostě spojeno s jistým rizikem, jehož projevem budou nejspíš přepadení či nějaké pokusy se peněz zmocnit. V průběhu dlouhého vyprávění, jež je rozděleno do nestejně dlouhých kapitol či mikropovídek, opravdu dojde k několika akčním situacím, ovšem není jich zas tolik, takže by se dalo říct, že četba je jedním dlouhým čekáním, až se něco stane. Novákovi samému se nestane během tří let vlastně nic (ne že bychom mu to přáli), i když hned první den má poněkud nahnáno, kdo by také neměl, neboť jednak vyfasoval bouchačku a zadruhé se mu zdá, že někteří černoši postávající u směnárny jsou poněkud neklidní. Pak zjistí, že jsou neklidní z téhož důvodu jako on, obávají se přepadení. Základ akčních scén je proto vystavěn na vzpomínkách kolegů, kteří Novákovi vyprávějí své příběhy, jež on pak ztvární ve vyprávění reportážní povahy. Některé příběhy jsou docela dobré, někdy i dojemné, občas cítíme, že se zapojilo břicho. Někdy břicho jen tak stravuje vzduch, který z něj nekonečně pomalu uniká.

Novákovou tvůrčí metodou je sběr. To je naprosto legitimní. Materiálem je většinou vlastní životopis nebo život někoho dostatečně zajímavého a vytěžitelného: vlastní otec (Milionový jeep), Miloš Forman, bratři Mašínové, Zátopek, Kundera… K tomuto sběru pak Novák přidává styl a podání. Styl je založen na citu pro drama, efekt a akci. Novák je svou podstatou inscenátor akčních scén a situací, které už mu někdo vyprávěl a on to umí podat. To je naprosto legitimní, Václav Havel to kdysi v doslovu k Milionovému jeepu ocenil jako „nenafoukaný zájem o skutečnost“. Kéž by to ještě platilo.

Pro literaturu, pro umění, ale vlastně i pro život ale neplatí žádné univerzální rady a doporučení. Takže zatímco Milan Kundera by asi těžko šel hledat inspiraci pro své knihy třeba do oceláren nebo na jatka a nechal se najmout jako slévač či bourač skotu, jiní autoři naopak dotek se „syrovým masem“ reality potřebují, čerpají z něho, vyživují se jím. Nedá se říct, že by jedna metoda byla lepší nebo poctivější než druhá: Marcel Proust žil téměř v izolaci a své dílo živil „jen“ z literatury a představivosti, Bohumil Hrabal se potřeboval aspoň na čas „zašpinit“ realitou, kterou šel hledat do hutí a do sběrny papíru. Ve výsledku záleží na něčem jiném než na tom, jestli autor „poznal“ život, takže píše jen a jen pravdu, nebo jestli jsou jeho díla konstrukcí ducha, myšlenek a představivosti. Umělecká pravda je něco jiného než pouhá pravda, která se omakala rukama, není to ani čistá zkušenost, ani libovolná fantazmagorie. Je to spíš vyjádření něčeho, co považujeme za podstatné pro nás i pro ostatní. A není důležité, kde se tato „pravda“ nabrala. Nabírat se může všude a všelijak. Nakonec zaleží na tom, jestli něco zůstane.

Jan Novák: Těžký prachy. Argo, 410 str.