Návštěvník letošního veletrhu Svět knihy Praha setkal se (alespoň v pátek odpoledne) se zajímavým řešením vstupu: jelikož se veletrh rok co rok mění blíž k literárnímu festivalu, což je příjemný trend, byly letos zřetelněji než dřív odděleny živý umělecký program a autorská čtení od prodejních stánků jednotlivých nakladatelů. A tak bylo lze jít se zdarma podívat na vystoupení neznámých i oblíbených autorů, ale chtěl-li si zájemce pořídit nějaké knihy ve slevě, musel si zakoupit vstupenku. Čili chceš za něco zaplatit, zaplať ještě jednou. A ještě jinak: letošní ročník největšího tuzemského knižního veletrhu předvedl nečekané daňové obhospodaření knižního byznysu.

Co se novinkou chce říct? Je za ní bohulibý záměr, totiž uvědomění, že knihy jsou hodnotný tovar, nositel vzdělanosti a paměti, který nelze poměřovat jenom finančně? (Ale v tom knihy dávno nejsou samy.) Nebo je za návrhem naopak vypočítavost, tedy schopná knižní lobby velkých nakladatelů, kteří našli prostor pro další zvýšení svých zisků? (Protože nižší daň patrně nesníží prodejní cenu knih ani nezvedne odměny redaktorům, překladatelům, natož autorům.) Anebo máme předestřený nápad číst jako strach politiků před skupinou, která má snadnější přístup do médií, takže v nich následně může vládu prudit? (To by snad ale bylo výhodnější nezvedat daně médiím a přímo novinářům.) Zkrátka: je novinka držhubné, anebo jde o konceptuální krok? Zatím těžko říct.

Knihy skutečně levnější asi nebudou, jelikož do aktuálních a neustále vyšších jejich cen se samozřejmě promítají rostoucí ceny energií i nedávná krize na trhu s papírem, která nenápadně provázela pandemii covidu. (Víte, proč byl jednu dobu nedostatek papíru? A proč jeho nedostatek vyšrouboval jeho ceny výš a tiskárnám i nakladatelům způsoboval horké chvilky, neboť nebylo jasné, kdy na tisk toho kterého titulu bude materiál? Protože produkce papíru se tehdy přesměrovala z produkce knižní, novinové a časopisecké na obalovou: bylo třeba v něčem nám doručovat všecky ty nákupy objednané domů…) Dá se však předpokládat, že nulová daň pomůže malým nakladatelům, kteří nebudou muset dál zvedat ceny – přinejmenším ne skokově – a kteří musejí mnohem více než velcí hráči promýšlet, co a jak a kdy a zač budou vydávat.

Rovněž v tomto punktu by se dalo namítnout, že úplně stejně by se mělo uvažovat o vydavatelích periodik – ne každé má za sebou velké vydavatelství, navíc je spousta titulů unikátních, které už teď musí řešit, zda dále vycházet tiskem, anebo jen online, či zda vůbec vycházet. (Vzpomeňme nevoli, jakou vyvolalo zrušení časopisu Týdeník Rozhlas v devětadevadesátém roce jeho existence. Žádné jiné takové periodikum, které by se tak soustavně věnovalo rozhlasové produkci, tedy produkci média, jež je – jak dokládá obliba podcastů – v posledku neustále na vzestupu, přitom nemáme.)

Nulová daň na knihy v sobě skrývá několik ale a několik dohadů: Není jasné, jak na ni zareagují výrobci. Není jasné, jak na ni zareagují kupující. A není jasné, nakolik jde o férový krok v systému dotací, na němž nakladatelský byznys u nás stojí. (A to přímo: kniha dostane dotaci na své vydání, i nepřímo: autor píše knihu jako jeden z produktů svého zaměstnání – to se samozřejmě týká produkce zejména vědecké.) Sám nemám na věc jasný názor a snažím se ujasnit si ho v průběhu sepisování tohoto sloupku. Prozatím se asi přikláním k úvaze, že nulová knižní DPH je milé symbolické gesto, které však potíže tuzemského knižního trhu v jeho na jedné straně přebujelosti co do počtu vydaných titulů a na druhé straně podceněnosti, pokud jde o výši platů tvůrcům, nevyřeší.