Při dvouletém výročí ruské invaze na Ukrajinu mnozí z nás vzpomínají, co dělali, když to začalo. Třeba já se náhle probral uprostřed noci s nejasným zlým pocitem, okamžitě jsem popadl telefon, otevřel zprávy a pochopil, že některé informace se napřed předávají jakousi energetickou vlnou – jinak bych se přece nevzbudil. Jiní třeba po takové době přehodnocují své někdejší názory a dumají, jaký boj to vlastně vedeme. A další, patřím k nim, se naopak ve svých názorech upevnili: skutečně nemáme na práci mnoho podstatnějšího než Rusy v jejich nehorázném chování zastavit.

Ty dva roky zpátky jsou také vzpomínkou na okamžiky velikého národního vzepětí a ochoty pomáhat druhým na úkor sebe sama. Jsou bohužel vzpomínkou rovněž na to, že já sám jsem pomoct nedokázal. Napadlo mě sice vyrazit s autem přes Slovensko pro nějakou rodinu – dokonce jsem si myslel, jak jsem to originálně vymyslel, než jsem zjistil, že totéž napadlo mnoho jiných. Také jsem chtěl doma někoho ubytovat a promýšlel jsem, jak se jako rodina uskrovníme, sestěhujeme do jednoho pokoje a druhý poskytneme nějaké mamince s děckem na útěku. Ani to nakonec nedopadlo.

Nakonec jsem jen posílal peníze ukrajinské ambasádě na nákup munice a zbraní, nervózně jsem doma přešlapoval na místě a rozhodl se poslechnout rady hlásající: vydržte – jestli máte chuť a touhu pomáhat teď, bude potřeba najít ji v sobě i za několik měsíců (kdy to bude ještě důležitější než teď, protože jiní svou vůli ztratí). Byla to úlevná rada, přesto dodnes nevím, jestli jsem tehdy selhal, nebo ne. Jestli si někdejší otálení mám vyčítat, nebo ne. Spíš si ho ale vyčítám. Vždyť co když se jednou ocitnu na útěku já sám, budu potřebovat pomoc, ale nedostane se mi jí, protože na druhé straně bude někdo jako já, kdo bude otálet a nervózně přešlapovat sem a tam?

Další vzpomínkou jsou slova kolegy Jindřicha Šídla, který tvrdí, že obrovská pomoc napadeným, k níž jsme se jako celek vzepjali, byla dána tím, že Ukrajinci jsou nám blízký národ, jelikož každý někoho z Ukrajiny známe (i když toto tvrzení by mělo být zpřesněno, protože známe především Rusíny). Vždyť – to podotýkal zase někdo jiný – Ukrajinci (ergo Rusíni) dávno drží chod této země na nohou, protože pracují v profesích, v nichž našinci působit už nechtějí. Na obou výrocích je mnoho pravdy, takže jistě kdekdo z vás by mohl doložit své zážitky s ukrajinskými uprchlíky neboli s lidmi, kteří mu v průběhu uplynulých dvou let možná změnili život. Sám mám tři takové.

Zaprvé Nátalku, paní učitelku z Iršavy, malého města z prostředka Zakarpatí, která neutíkala před válkou, a přesto jsme se našli. Pomáhám jí s prací, s doklady, radím jí, kdykoli mě požádá. Ale dojalo mě především to, když jsem ji viděl vroucně si fotografovat časopis Podkarpatská Rus, jejž vydává Společnost přátel Podkarpatské Rusi. Fotografovala si svou mateřštinu a lámaně česky mi vysvětlovala, že – ač vysokoškolsky vzdělaná dáma – rusínštinu ještě nikdy neviděla jako psaný jazyk. Doma s ní pouze hovoří. V takových okamžicích si našinec vždycky znovu může uvědomit, jak nesamozřejmá je kondice, v níž se čeština nachází, a jaký zázrak bylo národní obrození.

Druhá dáma, jež mi vstoupila do života, je Olha – ta je z centrální Ukrajiny. Na útěku byla několik dní, dnes mluví bravurně česky a pracuje pro českou Akademii věd. Její manžel je lékař, také se mu podařilo odejít a pracuje jako anesteziolog v Moravskoslezském kraji. Přibyl nám tedy vysoce vzdělaný manželský pár, který přispívá k lepšímu životu nás všech. Jelikož bydlí ve středních Čechách, jsou oba manželé neustála ve vlaku na cestách. Nevadí jim to: přejet republiku z Prahy do Ostravy několikrát týdne tam a zpět pro ně není problém. Je to pro ně blízko, protože z Ukrajiny jsou zvyklí na jiné proporce. Od Olhy jsem se naučil, že není důvod bát se zvětšovat své vyhlídky.

Třetí osudovou ženou je Hanna. Pochází z východu Ukrajiny, přímo z Donbasu. Pomohla mi uvědomit si, že válka pro Ukrajince začala nikoli před dvěma lety, nýbrž před deseti. Ano, skutečně letos slavíme toto kulaté výročí, ale stále si to odmítáme přiznat. Hanna utekla nejprve do Kyjeva, potom do Prahy, kde dnes také pracuje pro Akademii věd – instituci, jež se postarala o desítky elitních vědců z Ukrajiny a nabídla jim tady nový život. Hanna utekla také se svou matkou a dcerou. Té je jedenáct let, a je tak na útěku vlastně celý život. Myslím na tu malou často, vlastně pokaždé, když se podívám na svou dceru – je totiž stejně stará. Naštěstí zatím nikam utíkat nemusí.

Ani nemusí žít beze mě, svého otce. Zatímco můj ukrajinský kolega dceru roky neviděl, protože je zahrabaný v zákopech a brání svou zemi. A někde tam daleko věří, že my se tady postaráme o tu jeho. Nesmíme na tu zodpovědnost zapomínat, je to už totiž taky naše zodpovědnost.