V dávných časech, kdy se jméno naší země ještě vyslovovalo Československá socialistická republika, patřil k letní televizi takzvaný „boj o zrno“. Jakmile začala sklizeň, objevily se v médiích informace o tom, jak probíhají žně a o kolik procent zase JZD a státní statky překonaly své vlastní rekordy. Kombajny, náklaďáky, zpocení zemědělci, drama. Běžný divák měl tendenci brát toto obřadné šílení s humorem, i když potravinami samozřejmě nepohrdal.

Po jedné generaci od konce starého režimu jsme se nečekaně ocitli na prahu dalšího boje o zrno, tentokrát ale nejde o metaforu. Tentokrát se může opravdu bojovat, v tom původním smyslu slova. Rusové vypověděli dosavadní dohodu o vývozu ukrajinského obilí skrze Černé moře. Nově zvolený turecký prezident Erdogan však ještě nedávno prohlašoval, že její platnost zajistí, a to i unilaterálně. Jinými slovy, turecké námořní síly by v takovém případě doprovázely lodě s obilím a hlídaly, aby se jim nic nestalo.

Na druhé straně je Turecko, jehož přítomnost v regionu sahá hluboko do středověku, do časů, kdy se tu Osmané (bohužel i za přispění Benátek a zbloudilých křižáků na začátku 13. století) pozvolna uchytili a nahradili dříve dominantní Východořímskou říši, pěkně krok za krokem od bitvy u Manzikertu až po dobytí Cařihradu.

Proti Sovětskému svazu bylo tehdejší Turecko malý hráč a za Stalina se raději připojilo k NATO, než aby riskovalo potenciální vstřebání do východního bloku. Ale během poslední generace se poměry začaly vyrovnávat – ekonomické, demografické i námořní. Teď, v roce 2023, jsou rozdíly mezi oběma státy daleko menší než po druhé světové válce. Rusko má 140 milionů obyvatel, Turecko 85 milionů, ale zase v průměru mladších; HDP Ruska je dvakrát větší než HDP Turecka, ale to zase nečelí žádným obchodním sankcím; a zatímco část ruské armády i námořnictva už prolily krev na bojišti, turecké ozbrojené síly jsou zatím intaktní. Rusové mají převahu v ponorkách, Turci zase v hladinovém loďstvu (aspoň lokálně, neboť jiné útvary ruské flotily jsou příliš daleko na to, aby mohly do dění v Černém moři účinně zasáhnout). A oba státy jsou vedeny lídry, kteří jsou mimořádně citliví na zachování tváře.

Čeho se tedy v takové situaci dočkáme? Manévrů, výhrůžek, zákeřností typu „jé, on někdo přes noc zaminoval váš nejdůležitější přístav, to je ale ošklivé, že?“. Nebo starého dobrého, či spíš blbého orientálního handrkování, které je v regionu takříkajíc doma? Můžeme jen doufat, že „boj o zrno“ zůstane tentokrát pouhou metaforou a bude se bojovat pouze u jednacích stolů.

Ach, ještě jedna věc. Všechnu pozornost bychom neměli věnovat jen černomořským mocnostem a tomu, která z nich nakonec v tomto zápolení vyhraje. Skutečnost, že rozsáhlé části Asie i Afriky jsou závislé na světovém obchodu s obilím, ačkoliv historicky ještě nedávno potraviny spíš vyvážely, upozorňuje na to, že současná populační exploze v rozvojovém světě je neudržitelná. Čím vyvineme větší snahu, aby tamní plodnost poklesla co nejrychleji do racionálních hodnot, tím více problémů si svět do budoucna ušetří.