Josef Švejk byl jednou z nepřehlédnutelných postav prezidentské kampaně. Není nepodstatné, že jej do boje vtáhly děti. Když se Andreje Babiše dotázaly na název Haškovy nejslavnější knihy, před divákovýma očima se odvinula etuda v žánru „král je nahý“. Děti byly v tu chvíli hrdiny, přinejmenším sociálních sítí.

Netřeba hned zmiňovat Gretu Thunbergovou, abychom seznali, že děti jsou vůbec pozoruhodným politickým nástrojem. Rozšířená je třeba teze, podle které se pozice mladých a starších v současné společnosti prohodila. Zatímco dřív učili staří ty mladé, nyní jsou staří odkázáni na technickou pomoc mladých. Jestliže to dřív byli rodiče, kteří uváděli děti do světa, dnes pomáhají děti rodičům, aby se ve světě udrželi. Zdá se, že v jedné její podobě se k této tezi připojil i ministr školství Vladimír Balaš. Ten předestřel v rozhovoru pro Aktuálně.cz návrh obecně zarážející, ale do naší společnosti jinak zapadající. Děti prý mají učit své rodiče kritickému myšlení.

To, že dítě může být v technických věcech zkušenější než dospělý, protože je na rozdíl třeba od svého prarodiče takzvaným „digitálním domorodcem“, nelze popřít. Jiná věc je prohlásit je kvůli tomu za učitele té aktivity, která se dnes označuje jako kritické myšlení. Tím druhým totiž házíme do koše životní zkušenosti nebo třeba vzdělání, což je zvlášť v případě ministra školství podivné.

Čeští politici v tom nejsou sami. Když u sebe Ursula von der Leyenová ubytovala teenagera ze Sýrie, poznamenala, že chlapec je pro celou rodinu zdrojem inspirace. Ubytovat u sebe dítě v nouzi je chvályhodné, o tom není sporu. Přesto si v reakci na tato slova položil německý novinář Alexander Kissler otázku: Skutečně je špičková politička a matka sedmi dětí ve věci inspirace a životního smyslu odkázána na nešťastného teenagera? Ale položme si obecnější otázku: Proč dospělí využívají děti jako orákula svého druhu?

Ztracená dospělost

Kanadský sociolog James E. Côté si všímá, že v poválečné společnosti se nejprve v Americe, později v západní a nakonec i ve východní Evropě vytrácí dospělost. Nemíní to mravokárně. Ve svém výzkumu studuje, kterak mizí objektivní kritéria pro dospělost a spolu s tím i nároky na to, co to znamená být dospělý. Ne že by přechod mezi dětstvím a dospělostí neexistoval. Spíš je zjevné, že se z objektivních kritérií přesunul na rovinu pocitů. Nezamýšleným důsledkem je fakt, že začínáme žít v převráceném světě – nikoli v tom smyslu, že nám vládnou děti, ale že ze světa vymizela kategorie dospělosti, která byla nahrazena dětinskostí.

Tuto inverzi lze sledovat i na vzdělání. To, že žijeme v tzv. společnosti poznání, je patrné mimo jiné na tom, že nároky na vzdělání klesají. Je to logický důsledek jeho masovosti. Povědomí o tom, co to znamená být vzdělán, se rozkolísalo, ne-li vytratilo. Zjevné je, že vysokoškolské tituly nenapovědí, a vzdělaný je nakonec ten, kdo druhé o svém pocitu, že je vzdělán, přesvědčí.

Srovnatelně „tekutá“ je instituce manželství. V průměru se lidé, jak známo, žení a vdávají později než jejich rodiče. Od roku 1990 do letoška vzrostl průměrný věk o deset let. Navíc se stále zvyšuje podíl těch, kteří manželství „vynechají“. Vstup do manželství a ukončené vzdělání přitom dlouhou dobu svědčilo o dosažené dospělosti. Dnes žijeme ve společnosti, která vyžaduje celoživotní vzdělávání a leckdo hledá celoživotně i partnery.

Tento vývoj je mimo jiné znakem svobodné společnosti. Lidé se mohou rozhodnout, která z tradičních kritérií dospělosti si vezmou za svá. Ale také je třeba počítat s cenou za tento výdobytek. James E. Côté upozorňuje, že v podobně nestrukturované společnosti bude existovat nemalý podíl lidí, kteří nároku dospět zkrátka nedostojí. Ve své knize Zaražená dospělost píše: Většina společnosti z rozvolněných tradic neprofituje. Namísto toho se nechává manipulovat masovými strukturami, třeba zábavním průmyslem, které nahradily tradiční instituce.

Znovu se lze opřít o analogii se vzděláním. Snížená kritéria jdou ruku v ruce s nárůstem papírově vzdělaných lidí, ovšem s poklesem těch skutečně znalých. Odmítnutí tvrdosti kritérií se pojí ještě s jedním podstatným posunem: vymizela disciplína a schopnost soustředit se. V předválečném západním světě existoval jasný kánon pro to, co znamená být otcem nebo vzdělancem. Stál na specifických dovednostech a znalostech. Aby člověk tyto dovednosti získal, musel si v sobě vybudovat disciplínu a soustředěnost. Nebyl na to sám – donutila jej do toho společnost.

Máme-li sklon vinit za nesoustředěnost a nedisciplinovanost digitální média, navrhuje Côté jinou perspektivu: teprve tehdy, když nejsme schopní soustředit se, stáváme se kořistí digitálního světa, který naši nedisciplinovanost posiluje. To ústí do dalšího paradoxu. Společnost, v níž si každý může dělat, co chce, je konformnější než společnost stojící na tradicích. Jakmile se totiž člověk díky více či méně pevným normám vycvičí a zkázní, stává se svobodným a třeba i originálním. Ve společnosti, v níž si nevytrénuje pozornost, nemůže být svobodný, a tak nemůže ani vědět, co chce. Důsledkem je, že je ve vleku druhých a zábavního průmyslu.

Krize společné večeře

Již nizozemský kulturní historik Johan Huizinga tvrdil, že v moderně vzniká puerilismus, tedy dětinská společnost. Její podstatou je, že na teoretické rovině skýtá množství příležitostí, ale většina lidí žije pod svými možnostmi. Nutno dodat, že Huizinga není odpůrcem dětství či hravosti. Ostatně proslul knihou Homo ludens, Člověk hrající si. Sepsal ji roku 1938 a spatřoval v ní protiváhu vůči důrazu na darwinistický boj, v němž intelektuálové i umělci nacházeli kulturotvornou sílu. Huizinga namítá: Ne bojem, ale hrou se stáváme kulturními. Hrou se vymaňujeme z bezprostředního tlaku přírody, druhých, společnosti, a děláme něco „zbytečného“. Z takového luxusu se rodí třeba myšlení, umění, rituály.

Hravost tedy není problém. Obtíž nastává, není-li člověk schopen rozlišit mezi hrou a vážností. Právě tak definuje Huizinga dětinskost: dětinský je člověk, který si hraje, když má být vážný; ale je vážný, když si má hrát. Již Huizinga upozorňuje na to, co dnes popisuje třeba Côté: práce ani zábava se neobejde bez soustředěnosti. Kdo se neumí soustředit, toho nemůže nic bavit. Nepřekvapí, že takový člověk nemůže žít plnohodnotný život.

V souvislosti s Huizingou zaznělo, že klíčová je schopnost vybřednout z bezprostřednosti. Učí nás tomu třeba hra. Kdo, ač dospělý, to neumí, je dětinský. Příznačné je, že současná kultura si na oslavě bezprostřednosti zakládá. V antice říkali básníci a filozofové: Staň se tím, kým jsi. Jinými slovy, i to, aby byl člověk sám sebou, stojí úsilí. Dnes slýcháme: Buď sám sebou. Výsledkem je, že každý na veřejnost vynáší svou zvláštnost a žádá, aby byla uznána. Mizí tím společný, tedy sdílený prostor pro argumentaci, ale třeba i podmínka pro rovnost.

Právě rovnost předpokládá, že umíme potlačit svou nejvlastnější subjektivitu. Zní to složitě, lze to ilustrovat banálně. Pozvat dnes víc lidí na společnou večeři k sobě domů si žádá odvahu a pevné nervy. Leckdo dopředu hlásí alergie či etické normy, které mu zabraňují jíst to či ono.

Kde však zaniká společný prostor a pěstují se rozdíly, mizí i důraz na solidaritu. Proto říká Robert Pfaller, rakouský levicový filozof kritizující současnou levici: „Nová pravice nabírá na síle ne proto, že by sociální demokraté dělali levicovou politiku, ale proto, že levicovou politiku nikdo nedělá. Řeší se gender a utápíme se v politice identity.“

Pozor! Řeč dospělých!

Pfaller si všímá ještě další věci: V poslední době se u filmů pro dospělé objevuje upozornění na to, že herci hovoří řečí dospělých. Nevyřčeným předpokladem je, že dospělý člověk není schopen ustát dospělou řeč. A i člověk, kterého by řeč dospělých nezarazila, se může sám sebe tázat, jestli s ním náhodou není něco v nepořádku. Jak to, že mu řeč dospělých nevadí? Neměl by být citlivější?

Ostatně i citlivost a její přemíra souvisí se zmíněnou ztrátou kritérií. Ilustrovat to lze na slově trauma. Těžko si nevšimnout, jak hojně se dnes o traumatu hovoří. Příznačné je, že původně byl tento pojem vyhrazen lidem s prožitky, na které je normální zareagovat nemocí. Typicky jde o válku. Dnes je traumatizován ten, kdo se takto označí. Ostatní to musejí respektovat.

Působí to velmi citlivě, ve skutečnosti je i to projev infantilizace. Není-li možné druhému říct, že jeho pocity jsou neadekvátní, pak s ním nezacházíme jako s plnohodnotnou osobou. Definičním rysem osoby totiž je, že se může mýlit. Ale člověk, který se pohybuje mimo pravdu a nepravdu, je právě nedospělý.

To, že na sebe pohlížíme jako na jedince, kteří potřebují rodiče, nevyústí do totality starého střihu. Široko daleko nejsou žádní rodiče. Politici naslouchající dětem jsou stejně infantilní jako zbytek společnosti. Orientaci, jak žít, poskytne zábavní průmysl. Že ten nemá nic společného se zábavou, je zřejmé; a o tom, jestli dokáže nabídnout směrnice pro lidský život, natož pro kvalitní, lze s úspěchem pochybovat.