Babišova ranní cesta do Paříže vzbudila mimořádný ohlas. Každý si našel své důvody k ocenění, nás nejvíc zaujalo, že přivezl Kunderovým sušenky.

Jak známo, sotva byl v Praze prohlášen za nevinného, odletěl Babiš druhý den ještě za tmy soukromým tryskáčem do toho velkého města, které ještě ani nestačilo procitnout. A on již kráčel po Champs-Élysées, aby navštívil své chérs amis. Měl to domluvené u nejbohatšího muže světa, u nejkrásnějšího prezidenta světa a pak ještě musí zazvonit u jedněch manželů, o kterých mu kdysi poradci řekli, že bydlí v Paříži, jsou prý docela slavní a mají rádi sušenky. Už jednou u nich byl, vůbec nechápal, o koho jde, ale uznal, že adresa je dobrá, tak co by se u nich zase se sušenkami nestavil?

Ještě za tmy s taškou plnou sušenek se blížil k Elysejskému paláci, kde na něho čekal kamarád Eman Macron. Babiš se na něj těšil a Eman se těšil na něj, i když si musel trochu dávat pozor, odkud vlastně ten André je. Naposled si myslel, že bydlí v Karpatech, a ptal se, jak jde na odbyt ovčí lůj. A pak se ptal, jestli si pamatuje Ceaușesca. Babiš mu marně vysvětloval, že je teď le Bohéme. To ho jen utvrdilo, že si musí dá pozor na věci. Jinak si ale mají vždycky co říct a rozumí si ve spoustě věcí, když dojde řeč, tak si třeba ukazují značkové hodinky za několik milionů a soutěží, komu jde rychleji vteřinovka. To je oblíbená zábava těchto lidí, to nikdy nezklame. – A příteli, co to máš v aktovce? Nějaké ovčí sýry?, zeptal se po dvaceti minutách nerozhodných závodů Macron. – Ale ne, vezu takové pišingry pro jedny staré lidi, jim ty vaše asi nechutnají, tak jsem jim je přibalil do tašky. – Comment est-ce possible?! Jak je to možné?! Nechutnají jim naše francouzské biscuits, naše proslulé délicatesse? To zní jako urážka Francie! Nebo je to narážka na to, že se jmenuji Macron? Och, kolik já už kvůli tomu vytrpěl? Každou chvíli si mě někdo namáčí do čaje! Francie tohle nestrpí!, zvolal francouzský prezident a vyskočil a serval ze stěny rapír čili takovou lehkou šavli. – Babiš se vylekal a začal se rychle omlouvat, že to tak nemyslel, že ty sušenky jsou prostě taková česká zvláštnost, že to si Češi dávají mezi sebou a tihle Kunderovi nebo jak se jmenují už žijí prý tady v Paříži sami a nemá jim je kdo vozit, tak jim prostě nějaké vzal. – Macron se trochu uklidnil, pak dokonce řekl, že by nějaké ochutnal a dal si ke café au lait, když už je máš. Tak Babiš vytáhl nějaké kakaové a pak i vanilkové oplatky a ti dva seděli, namáčeli je v kávě a docela jim to chutnalo. Macron by si dal další, ale Babiš začal být neklidný, že ještě jde k tomu Arnoultovi, to je ten nejbohatší člověk na světě, a že ten asi taky něco bude chtít a že to může dopadnout tak, že ke Kunderům s bídou donese dva tři paklíky miňonek a čtyři horalky. Macron to ale vytušil a dal najevo, že už má dost a audience je u konce.

Poslední oplatku už nechal. Babiš si oddechl a s úlevou vypadl do pařížského lednového rána. S taškou Vuitton a oplatkami dál pokračoval ve své velkolepé kampani. Za hodinu zvonil u těch Kunderů: Tady Babiš, mam pro vas tie pišingre, necham vám to ale za dverami, sa ponáhlam, mám byť tým prezidentom. Vyzerá to, že to vyjde. – Kunderovi pak kroutili hlavou a mysleli si, že je to nějaký blbý žert.