Zdeněk byl absolutní šílenec, ale zároveň měl silný smysl pro vedení lidí. Uměl myslet koncepčně. Měl rád velká výrazná gesta, byl odvážný, dravý, nadupaný energií. Byl jako hořící plamen. Miloval poezii, Ivana Diviše, se kterým se osobně přátelil. Měl mimořádný cit pro slovo a pro básnickou metaforu. To dělalo jeho rukopis nesmírně originální a dráždivý. Spojení kultivovanosti a jakéhosi barbarství.

Tahle charakteristika v pondělí zesnulého divadelního režiséra Zdeňka Potužila pochází z knižního rozhovoru herečky Evy Salzmannové s divadelní kritičkou Janou Machalickou: kniha se jmenuje Útěkářka a vyšla před čtyřmi lety. Potužilovi je v ní věnováno hodně místa, neboť šlo o výraznou osobnost, kterou nešlo jednoduše postihnout. Salzmannová s ním prožila rozhodující divadelní roky po skončení školy v roce 1982, připravoval Romea a Julii, líbil se mu její tehdejší manžel, ten dostal Romea, ona tedy dostala Julii, hráli tam samí mladí krasavci, Potužil se jim plně věnoval.

Zdeněk Potužil (nar. 1947) byl pojem českého divadla především v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jím založené a léta vedené Divadlo na okraji patřilo k tomu nejosobitějšímu, co v českém divadelnictví v těch letech existovalo. Dalo by se říct, že bylo pražským ekvivalentem brněnských divadel Na provázku a Hanáckého divadla. Pěstovalo originální, na silném autorském gestu založenou poetiku, vycházelo z literární a především básnické inspirace, kladlo důraz na autenticitu, sílu výrazu, pravost podání a niternost vyjádření. Říkalo se tomu tehdy studiová divadla, byly to soubory, které hrály v malých klubech nebo v improvizovaných prostorách, byly sice profesionální, ale vedl se v nich asketický duch kolektivismu a naprosté oddanosti tvorbě, které se mělo věnovat a obětovat všechno. Vedle Evy Salzmannové tam hráli Ondřej Pavelka, Radka Fidlerová, Zdena Hadrbolcová, Iva Hüttnerová…

Potužilovo Divadlo na okraji hrálo v suterénním sálku v domě U Tří zlatých hvězd na Malostranském náměstí, známém jako klub nebo studio Rubín. Bylo to sice zařízení pod správou SSM (svazu mládeže), ale bylo to jedno z těch míst, kam se v těch letech chodilo s pocitem, že se tam něco důležitého odehrává a tvoří. Potužil tam vytvořil několik desítek divadelních inscenací, především vycházejících z básnických a literárních textů, které osobitě interpretoval.

Důležitá byla spolupráce s hudebním skladatelem Mikim Jelínkem, který byl tehdy i jeho osobní partner. Většina inscenací byla komorních, pro pár herců, divák se skoro mohl dotknout scény a splýval s herci. Kdo se tehdy trochu o divadlo zajímal, nemohl se Rubínu vyhnout, a už vůbec nemohl vynechat „kultovního“ Fausta, kterého Potužil inscenoval pro větší rozměry v klubu Na Chmelnici na Žižkově. Několikahodinové představení s Ondřejem Pavelkou a právě s Evou Salzmannovou se nejednomu tehdy mladému divákovi stalo zásadním uměleckým zážitkem.

Zdeněk Potužil po roce 1989 režíroval ještě mnoho dalších inscenací, několik let vedl divadlo Rokoko, pracoval na různých scénách, natáčel pro televizi. V roce 2014 vydal „paměti“ Život je krátký jak švihnutí bičem, kde mimo jiné otevřeně mluví o své homoerotické orientaci. Kritička Jana Machalická knihu označila jako trapně exhibicionistickou. Jméno Zdeňka Potužila se dvakrát objevuje na seznamech agentů StB, vždy v nějakém omezeném intervalu. Má se za to, že to souviselo s jeho intimním životem, který byl vydíratelný. Poslední roky trávil na své chalupě v Horních Lučanech. Rozporuplný člověk, ale nepochybně originální tvůrce a velký umělec.

Ještě jednou Salzmannová: „Situace řešil spíš básnickým příměrem, těžko se to popisuje. Třeba je viděl jako temně zelené, explozivní, zmrtvělé a podobně. A dalším impulzem byla Zdeňkova naprosto neuvěřitelná energie, byl jako přetopený papiňák. A v té vrcholné formě, což bylo řekněme sedm let, divadlo svou energií a rvavostí hnal kupředu.“