„Rodina je základem státu, bohužel. Ženské myšlení nemá smysl pro revoluci, žena chce klid a spokojený život. V malých poměrech se o politice diskutuje v hospodě, ale s konečnou platností se řeší doma. Ženská ideologie trvale ovlivňuje mužské myšlení střední Evropy.“ Tato slova čteme v pozoruhodné esejistické sbírce Potíže s dějinami od Josefa Kroutvora. Kniha vyšla roku 1990 a je dosud podnětná, zvlášť čte-li se na pozadí současnosti.

Právě v posledních měsících totiž zachvátila západní veřejnost panika: mnozí komentátoři i někteří sociologové hovoří o politické válce pohlaví. V nultých letech jsme snaživě odbourávali stereotypy týkající se mužského a ženského myšlení a v devadesátých letech tolik populární žánr „muži jsou z Marsu, ženy z Venuše“ dostával na frak. Nyní jako bychom znovu, tentokrát na základě sociologických dat, měli důvod hovořit o ženském a mužském světonázoru.

Pozoruhodné rovněž je, že se ty dva světonázory přepólovaly. Kroutvor měl pravdu: ženy byly tradičně konzervativnější, ale od nultých let jsou typickými voličkami levice, zatímco mladí muži se stávají pravicovějšími. Nové je na tomto jevu to, jak moc se pozice vyostřily. Dosvědčují to studie ze Švýcarka, Velké Británie, Spojených států, Německa, Polska i Jižní Koreje nebo Tuniska. Komentátoři z Financial Times dokonce hovoří o globálním odcizení ženy a muže a mají za to, že v Jižní Koreji se tento jev promítl do propadu porodnosti.

Konzervativní ženy, pokrokoví muži – a zvrat

Jak je to v českém prostředí? Veřejně přístupné studie, které by byly svou propracovaností srovnatelné s těmi západními, neexistují. Zdá se však, že pro střední Evropu může platit Kroutvorova teze o prostředečnosti, mírnosti, „životě bez idejí a patosu“. Hovořit tváří v tvář českým reáliím o válce – mladých – pohlaví se zkrátka jeví přepjaté.

Odborník na politickou a volební geografii a externí komentátor časopisu Reflex Petr Sokol však pro Týdeník Echo potvrdil, že i v Česku existují přinejmenším indicie podobného vývoje. Fakt, že tento trend zde dosud není tak výrazný, vysvětluje absencí odpovídající politické nabídky, například silnější strany zelených, a žádná strana se jednoznačně neujala „ženských“ témat, mezi něž západní výzkumníci řadí rovnoprávnost na pracovním trhu, ekologii a vstřícný vztah k migraci.

V jiném ohledu však pro Českou republiku platí to, čeho si všímají výzkumníci v západních státech. Poté, co ženy získaly volební právo, volily – k nelibosti levicových stran, které se o toto právo zasadily – konzervativně. Zdůvodňováno je to v duchu Josefa Kroutvora: ženy jsou víc spjaté s náboženstvím a rodinou a mají menší sklon věřit změnám a experimentům.

Ale původně konzervativní ženy začaly levicovější muže pomalu dotahovat, až je v nultých letech předběhly. Důvodem je emancipace spjatá s šedesátými a sedmdesátými roky. Právě v tomto období se začíná postupně zvětšovat podíl žen volících levici, až v nultých letech nastává dokonalé přepólování. Ale je-li tomu tak a ženy jsou zkrátka posledních dvacet let typickým voličem levice, proč takové pozdvižení zavládlo právě nyní?

Třeba švýcarští výzkumníci v čele se sociologem Michaelem Hermannem poznamenávají, že nynější ideová propast mezi mladými lidmi je nesrovnatelná s jakýmkoli měřením posledních desetiletí. V jedné ze studií čteme: „Před víc než deseti lety se 35 procent švýcarských žen ve věku 18 až 29 let stavělo nalevo od středu. Stále víc jich následovalo. Dnes se každá druhá mladá žena, tedy 52 procent, označuje za levicově orientovanou. Mezi mladými muži se trend ubírá opačným směrem. V roce 2010 se pouze 29 procent mužů řadilo napravo od středu. Dnes je tento podíl výrazně vyšší, a to 43 procent.“

Srovnatelná čísla existují pro další výše zmíněné západní země. Redaktoři z Financial Times, kteří původně přišli s virálním článkem o globální válce pohlaví, na tomto pozadí kreslí temný scénář, který je prý již nyní v Jižní Koreji skutečností. Politické odcizení mužů a žen ústí v životní odcizení. „Korejská společnost je rozvrácená. Sňatečnost prudce klesla a porodnost se rapidně snížila. V roce 2022 klesne na 0,78 porodu na ženu, což je nejméně ze všech zemí světa,“ píše John Burn-Murdoch v článku Rozevírá se nová globální genderová propast.

Nemůžeme mít děti? Nebo nechceme?

Jestliže přepólování žen z konzervativismu na liberalismus počíná v sexuální revoluci šedesátých let, má i současné politické utvrzení své sociálně-kulturní pozadí. V tomto případě bývá zmiňováno hnutí MeToo, které do vztahů vneslo výraznější antagonismus. To přitom nemusí být špatné, naopak. Je správné, byť konfliktní, tematizovat zjevně nemravné chování vůči ženám.

Jiná věc je, s jakou lehkostí se muži obecně, i ti mladí, které by mnohdy nenapadlo zpochybňovat rovnost pohlaví, ocitli v podezření, že profitují z patriarchátu, který prý nevědomě a nevyhnutelně cementují. S nepatřičnou lehkostí se rozšířily řeči o toxické maskulinitě. Tato vypjatá rétorika prý vedla mnohé muže k příklonu k pravicovému konzervativismu, což zas ženy mohly vnímat jako nedostatečný respekt vůči jejich problémům a cukly druhým směrem.

Klíčový spor se vede, jak ostatně ilustrují i komentátoři z Financial Times na Jižní Koreji, o zátěž spjatou s reprodukcí. Ženský příklon k levici je dán důvěrou v možnost, že se z osudové volby „kariéra, nebo dítě“ lze díky sociálním opatřením vymanit. Výstižně tento postoj vyjádřila režisérka Darja Kaščejevová na předávání Českých lvů, v jejíž řeči nechyběl odkaz na Švédsko jako na zemi, kde ženy do této míry před podobnou volbou nestojí.

Je pravda, že Švédsko je země s robustním sociálním zázemím, ale také s výrazným propadem porodnosti. Úhrnná porodnost klesla v roce 2023 na 1449 dětí na 1000 žen, což je nejnižší hodnota od roku 1749, kdy začal sběr dat. Stejnou potíž ostatně řeší Německo nebo Švýcarsko. V obou zemích je přitom velmi dostupná třeba možnost práce na zkrácené úvazky. Ani to však stále větší podíl mladých ženy nemotivuje k mateřství.

Proč tomu tak je? Bouřlivá debata se aktuálně vede zvlášť v Německu. Zde zaznívá, naposled od hlavní ekonomické komentátorky německého deníku Die Welt Dorothey Siemsové, jak škodlivá je norma, podle které mají ženy být matkami i plně se věnovat práci. Mladé ženy odrazuje vyčerpání starších žen, které touto cestou šly. Dvoukariérní manželství s dětmi navíc nevyžaduje jen dva lidi odolné vůči stresu, ale také štěstí, třeba na zdravé potomky.

Pakliže se na věc podíváme takto, lze v poklesu porodnosti skutečně rozpoznat nedostatečné nasazení státu? Spíš se zdá, že nakonec jde o hodnotovou otázku a že v individualizovaných společnostech vyhrává v souboji práce versus dítě stále častěji práce, případně cokoli, co souvisí se seberealizací. Nejspíš je tomu tak i proto, že úloha dítěte se proměnila: v předmoderních společnostech bylo ekonomicky a sociálně prospěšné dítě mít, zatímco dnes je potomek i ve veřejném prostoru prezentován především jako ekonomická i kariérní zátěž. Dokud se budeme na dítě dívat takto, asi budeme dál sledovat trend klesající porodnosti, nezávisle na úrovni sociálního zázemí.

Mladí a uražení

Zbývá ještě zaměřit se na otázku, proč mladí muži stále častěji inklinují k pravici. Podle výzkumníků z nejrůznějších západních zemí ze stejných důvodů, jako ženy inklinují k levici. Cítí se diskriminovaní. Zmiňují předsudky o toxické maskulinitě, ale třeba rovněž to, že mnozí zaměstnavatelé, zvlášť z dosud maskulinních oborů, intenzivně upřednostňují na pracovních pozicích ženy. Systematicky se tímto fenoménem zabývá třeba německý sociolog Martin Schröder. Jeden respondent švýcarské studie pak poznamenal: „Když se něco nepovede ženě, může za to patriarchát, když se něco nepovede muži, je to idiot.“

Další vrstva problému je neméně pozoruhodná. Finský výzkumník Oskari Lahtinen ukázal na vzorku skoro šesti tisíc lidí, že s levicovým nastavením jde ruku v ruce vyšší nemocnost, zvlášť psychická náchylnost. Článek byl publikován letos v Scandinavian Journal of Psychology. I finští vědci přitom poukázali na to, že tři z pěti levicových voličů jsou ženy. Stejný jev potvrzují i američtí výzkumníci.

Co z této souvislosti plyne, je otázka. Znamená to, že psychicky náchylní lidé volí častěji levici? Nebo to, že jejich zájem o témata související s levicí je činí náchylnějšími k nemocím? Možná platí zčásti obojí. Kanadský politolog Eric Kaufmann nebo švýcarská ekonomka Margit Osterlohová, která se desetiletí zabývá postavením žen na pracovním trhu, mají ještě jeden tip: současný levicový diskurz, ten politický i akademický, podněcuje v lidech dojem, že jsou oběti nespravedlnosti. To může být leckdy pravda. Ovšem důraz na pocit nespravedlnosti bývá v nejrůznějších skupinách – mezi muži i ženami – natolik silný, že si lidé snadno připadají ublížení i v momentě, kdy k tomu nemají důvod. Výsledný pocit křivdy a bezmoci člověku psychicky nepřidává.

Nevím, jestli toto je důvod, proč se vede levicovým voličům psychicky hůř než těm pravicovým. Nicméně dojem, že někdo jiný může za mé neštěstí, je nepochybně zatěžující. Totéž lze říct o oněch mladých mužích, kteří si stěžují, že diskriminováni jsou nyní oni. Nápadné na jednotlivých výzkumech je možná především to, jak moc si mladá generace – přesněji: respondenti daných výzkumů – připadá diskriminovaná. Jedni proto, že mají dělohu, druzí proto, že ji nemají.

Nespravedlnosti existují a je třeba je řešit. Konkrétně. Obecný pocit ublížení vede k ideologizaci, zúžení perspektivy, nakonec i k nepřátelskosti – a ta může být větším problémem než to, jestli je v těch několika otázkách, na které se výzkumníci zrovna ptají, člověk spíš levicový, nebo pravicový.