Uběhl rok od začátku krvavé války na Ukrajině. To, co k ní v tyto dny poznamenal Petr Pavel – že my nemůžeme Kyjevu doporučovat další postup, tedy ani jednání, pouze poskytovat, co po nás žádá – možná už přestává odpovídat politické realitě.

Ukrajinci provozují satiricky pojmenovanou webovou stránku „Mirotvorce“, černou listinu lidí, kteří promluvili o míru, zatímco je třeba rozdrtit Rusko. Seznam by se teď mohl rozrůst o jména Sunak, Macron, Scholz. Deník Wall Street Journal píše, že předsedové vlád Británie, Francie a Německa Zelenskému předestřeli plán, který má vést k míru. Mezinárodní společenství by Ukrajině poskytlo jisté bezpečnostní garance, ty by se však nerovnaly členství v NATO. Důležitým prvkem, který má Ukrajině dát pocit většího bezpečí, by byly dodávky moderní vojenské techniky, faktická integrace ukrajinské armády do zbraňových systémů Aliance. Těžko říct, jestli zrovna tohle Putina s jeho cílem „demilitarizace“ Ukrajiny uspokojí. Ale Ukrajina něco, z čeho bude čerpat jakousi jistotu, potřebuje. A současně je to tiché uznání významu, jaký v ruských hlavách sehrával plán přijmout Ukrajinu do NATO.

Je nesmírně smutné, pokud se k něčemu takovému Ukrajina se Západem v zádech proválčí o rok a půl, nebo třeba o dva roky později, než bylo možné. Loni v březnu, tedy po prvním měsíci bojů, podle vysoce postavených svědků z Ukrajiny, z Ruska, Ameriky, Turecka, Izraele existovala šance na mír: ruská delegace přistoupila na stažení za hranice z 23. února výměnou za to, že Ukrajina rezignuje na členství v NATO a vrátí se k neutralitě. Od dohody odstoupil Zelenskyj, v němž jistě hlodaly pochybnosti, nakolik se dá věřit Putinovi, a ty pochybnosti v něm zásadně přiživili angloameričtí spojenci. Boris Johnson mu to počátkem dubna 2022 přiletěl sdělit rovnou do Kyjeva: Západ dohodu s Putinem garantovat nebude, tečka.

Tehdy se před bojovníky od monitoru Johnsonova typu objevila nečekaná šance Rusům na Ukrajině pustit žilou. Dnes je patrné, že vykrvácení Ruska (HDP loni minus dvě procenta) je dosahováno za mnohem většího vykrvácení Ukrajiny (HDP loni minus 30 procent). Ukrajinská armáda utrpěla vážné ztráty a už dnes má potíže doplňovat vojenské stavy. V ulicích tamních měst se odehrávají dramatické scény, na nichž jsou lapení civilisté po marném odporu nakládáni do vojenských aut a odváženi do kasáren.

Z většího odstupu, který nám umožňuje spatřit pověstný „větší obrázek“, je snad zřejmé, že Ukrajina většinu ztracených území, o Krymu nemluvě, nezíská, vstup do NATO si nevybojuje, přičemž ale každý rok válčení je pro ni nesmírnou katastrofou. Argument, že o načasování mírových rozhovorů si budou muset Ukrajinci rozhodnout sami, má slabinu v tom, že postrádáme spolehlivé nástroje na změření skutečných nálad v zemi, kde byla ještě před válkou postavena mimo zákon nejpopulárnější, ale opoziční strana a zavřeno několik tzv. proruských televizí, kde prezidentský palác po začátku války zestátnil zpravodajství o všem, co se týká války, a kde vojenské ztráty patří k úzkostně střeženým státním tajemstvím.

Ale předpokládejme, že výrazná většina Ukrajinců bojovat chce. Pak ještě zbývá zpytovat svědomí, nakolik k tomu byli vedeni nereálnými nadějemi na nějaké zázračné zbraně ze Západu a jeho neutuchající podporu.

Jakékoli úvahy o tom, že lepší než probíhající masakr je mír nebo aspoň příměří nebo aspoň vojenská podpora Ukrajiny kombinovaná s nějakou nabídkou Putinovi (například slibu, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO), dosud nesly nádech kolaborace. Ale v různých zemích Západu se nálady mění. Na Slovensku se do čela průzkumů vrátil nevábný politik jménem Robert Fico, který po neslavném odchodu z vlády vegetoval na sedmi procentech a vypadalo to na konec kariéry. Dnes Fico téměř samojediný zpochybňuje příliš proamerický kurs Hegerovy vlády. V Rakousku se vláda pod tlakem veřejného mínění rozhodla proti dodávkám zbraní na Ukrajinu (ne že by jich vojenská pidimocnost měla na rozdávání).

Důležitější je přirozeně Německo, kde sice vládní koalice, opoziční CDU i všechna hlavní média sázejí na Putinovu bezpodmínečnou porážku, kde ale souběžně vzniká mírové hnutí. Dvě ženy, postkomunistická politička Sahra Wagenknechtová a zasloužilá feministka Alice Schwarzerová, nedávno zveřejnily Manifest za mír (v době uzávěrky 700 tisíc podpisů) a v sobotu v centru Berlína uspořádaly slušně navštívenou demonstraci (podle obou dam 50, podle policie 13 tisíc účastníků, což je komicky podhodnocené číslo). Posměšky o vrozeném kapitulantství Německa vůči Rusku toto hnutí nevyřídíme. Zelení, dnes vedoucí síla v boji proti putinismu, vznikli také z mírového hnutí, kdy ovšem Moskva ještě v Evropě skutečně udržovala impérium a skutečně vyvážela svou totalitní ideologii. Klást rovnítko mezi počátek 80. let a dnešek nás daleko nepřivede.

Úplně nejdůležitější je ale vývoj v Americe. Donald Trump, který se opět uchází o nominaci Republikánské strany do prezidentských voleb příští rok, vystupuje proti ukrajinské politice Bidenova Bílého domu tak jako nikdy předtím: na Ukrajině „nás Biden systematicky, a možná o tom ani neví, tlačí někam, z čeho by brzy mohla vzniknout třetí světová válka“. Předninulé úterý Trump dokonce slíbil „vyčistit stáj od všech těch válečných štváčů, globalistů hlubokého státu v Pentagonu, na ministerstvu zahraničí a v národním bezpečnostně-průmyslovém komplexu“. Podobným tónem mluví jediný vážný soupeř Trumpa v Republikánské straně Ron DeSantis: „Nemyslím, že je v našem zájmu sklouzávat do zástupné války s Čínou, nechat se zatahovat do věcí, jako jsou pohraniční území (Ukrajiny – pozn. red.) a Krym.“ To všechno znamená, že v zahraniční politice některých, mezi nimi i velmi důležitých zemí Západu, u otázky, jak dál válčit s Ruskem, vzniká politická pluralita. To časem nutně povede k většímu tlaku na jednání.