O zmrtvýchvstání Christophera Owense

Poslouchat hudbu srdcem

O zmrtvýchvstání Christophera Owense
Poslouchat hudbu srdcem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Čekali jste někdy na něco skoro deset let? A když se to konečně stalo, splnilo to vaše očekávání? Zní to jako zázrak, že. Příběh Christophera Owense není ničím menším. „Zamiloval si je na celý život, uchovával je v paměti jako pod zvětšovacím sklem a prožíval tak vášnivě, že po dvaceti letech, když si je přečetl znovu, uviděl v nich jen nezáživné vyprávění, zkrácené vydání, jako by daleko zaostaly za tou neopakovatelnou, nesmrtelnou představou, kterou v něm kdysi zanechaly“, píše v Lužinově obraně Vladimir Nabokov o knihách mládí. První deska kapely Girls představovala pro mnohé snad až iniciační rituál a i po letech ke mně naštěstí promlouvá se stejnou silou. „Ta hudba vůbec nezestárla,“ říká se občas, přesnější by ovšem bylo říct, že zestárla spolu se mnou, proměnila se, nezní mi stejně jako kdysi, to, co mi říká, chápu teď možná víc než dřív.

Christopher Owens neměl snadný život nikdy. Narodil se do rodiny náboženských fanatiků, vyrůstal v komuně, kde měli zakázanou televizi, rádio, s populární hudbou se během svého dospívaní vlastně nikdy nepotkal. Možná proto na něj pak měla tak drtivý účinek, vnímal ji celým svým tělem a duší, nikdy už se nenaučil brát ji jako pouhou kulisu. Klišé o tom, že někomu zachránila život hudba, je v jeho případě pravdivé. Nová deska I Wanna Run Barefoot Through Your Hair vychází takřka po deseti letech tvůrčího ticha, ta léta patřila k jeho vůbec nejtragičtějším. Stále drtivější a smutnější drogová závislost uvrhla Owense po rozpadu kapely Girls do všepožírající samoty, a jen co se trošku zvedl ze dna, jako by přišla další boží rána. V rozpětí několika týdnů ho srazilo auto, ukradli mu dodávku, ve které žil, i spolu s jeho jedinou kytarou a kocourem, rozešla se s ním přítelkyně.

To poslední je pro někoho možná až směšné, ale pro Owense je láska skutečně něčím zcela pohlcujícím a její konce pro něho bývají nezvladatelné. Někdy to působí, že je tak jeden rozchod před smrtí. Hned první píseň No Good začíná slovy: „Ne, žádná další milostná píseň, už ani jednu píseň, kde předstírám, že všechno bude v pořádku. Zemřel jsem v den, kdy jsi mě opustila, a každý den umírám znovu.“ U kohokoli jiného by to nejspíš působilo uplakaně, kýčovitě. Owens ta slova zpívá tiše, přesto s jakýmsi až duchovním vytržením, věříte mu je, dokonce o něj máte strach. Je to stejné jako s podobně talentovaným písničkářem Elliottem Smithem. Ten také zněl jako člověk, jenž možná brzy zemře, takže když jste ho poslouchali, cítili jste zvláštní, nepopsatelné napětí. To nejde napodobit, nepřiblížíte se tomu zvuku tím, že „nějak zní kytara“, to vytržení z reality, pocit, že už posloucháte nejen hudbu, ale rovnou něčí život, je nepřenosné.

„Ale já nechci proplakat celý svůj život. Chci se taky trochu smát,“ zpíval Owens před šestnácti lety na Hellhole Ratrace. Obloukem se ke své nejslavnější písni kariéry vrací na poslední písni nové desky, Do You Need A Friend. Nejdřív na posluchače pomrkává větou a melodií z písně Roxette It Must Have Been Love, i to však zní v jeho podání jako něco mnohem fatálnějšího, zbaveno jakékoli podbízivosti. „Pokud chcete opravdu vědět, jak se mám, tak sotva přežívám dny. Lidé přicházejí a odcházejí. Ale samota, ta je pořád stejná,“ opakuje pak jako mantru znovu a znovu v grandiózním několikaminutovém finále s rhythmandbluesovým závěrem, kde se jeho slova rozpouštějí v andělských hlasech doprovodných zpěvaček.

Je to prožitek neustále blízké smrti a současně i neutuchající naděje. I Wanna Run Barefoot Through Your Hair je mimořádný, zcela nečekaný počin, odvážný a krásný. Pouhou vůlí přetvořil průměrné, ubíjející okamžiky v něco syrového, romantického a opravdového. Když se na Owense dnes v jeho pětačtyřiceti letech podíváte, podpis života je na něm znatelný. Umění, které nás přežije, bohužel až příliš často pochází od těch, kteří se svým životem protrpí. Buďme takovým lidem neskonale vděčni.

Christopher Owens: I Wanna Run Barefoot Through Your Hair, True Panther Records, 50 min.

1. listopadu 2024