Od té doby, co jsme se zabývali v komentáři Istanbulskou úmluvou, její přijetí odsouhlasila Evropská unie. Což znamená, jak uvedl ministr pro evropské záležitosti Dvořák, že se „úmluva stane závaznou pouze v záležitostech, ve kterých má EU pravomoci, tedy například v azylových otázkách, v justiční spolupráci nebo se na ni mohou odvolávat zaměstnanci unijních institucí“. Ale možná má ministr chabou fantazii. Úmluvy i EU mají tendenci k expanzivním důsledkům.

Celkem bez povšimnutí u nás proběhla kauza, kdy loni v červnu Městský soud v Praze vyhověl žalobě na několik ministerstev za to, že neplní Pařížskou klimatickou dohodu. „Kromě spolku Klimatická žaloba ČR, z. s., který namítal porušení práva na příznivé životní prostředí, do řízení vstoupili další typoví žalobci s ohledem na některá práva, kterých se nebezpečná změna klimatu dotýká,“ informoval právník spolku Martin Abel (který je zároveň konzultantem ministerstva životního prostředí, jednoho z žalovaných, a analytik Asociace pro mezinárodní otázky, financované mimo jiné ministerstvem zahraničních věcí, Českou rozvojovou agenturou a Technologickou agenturou ČR). „Obec Svatý Jan pod Skalou (právo na samosprávu), dva lesníci (vlastnické právo), dva rolníci (vlastnické právo, právo na podnikání) a dále muž trpící environmentální úzkostí (právo na ochranu zdraví). Všichni namítali zásah do práva na příznivé životní prostředí, všechny fyzické osoby navíc namítaly zásahy do práva na život, právo na ochranu zdraví a právo na ochranu soukromého a rodinného života, vše plynoucí z Listiny základních práv a svobod.“

Nejvyšší správní soud v únoru rozsudek v podstatě zrušil s tím, že EU, která Pařížskou smlouvu ratifikovala, ještě nerozdělila závazky mezi členské státy. Ale co kdyby seděli na Nejvyšším správním soudu takoví soudci jako na pražském městském soudu? Co když budou takoví na Ústavním soudu – na který se žalobci možná obrátí, když staví na základních právech?

Přitom každý už dnes velmi dobře ví, že boj za klima přináší výrazné zásahy do podnikání, soukromého a rodinného života i zdraví. Jen proti tomu nejsou mezinárodní smlouvy. A člověk trpící úzkostí, která není environmentální, se může obrátit jen na terapeuta.

V Turecku proběhly volby a opět zvítězil prezident, o němž panuje evropský konsenzus, že je to islamistický autoritář. Každopádně je to země čistek a tvrdého tlaku na nezávislá média. Mezinárodní organizace na obranu novinářů registrují v Turecku jeden z nejvyšších počtů případů, totéž platí pro žádosti o cenzuru přijímané provozovateli sociálních sítí. A tak jako v roce 2018 u největší turecké menšiny v Evropě, té v Německu, zvítězil Erdoğan vyšším procentem, 67 %, než v samotném Turecku (52 %).

Ne že by se o tom „nesmělo psát“, zaznamenala to četná média třeba včetně německého kvazistátního DW.com. Křetínského Le Monde dokonce vybral hned dva články o tom mezi těch pár, které překládá do angličtiny, což je, řekněme, zajímavé (v jiných evropských zemích je Turků méně a taky nevolí tolik Erdoğana).

Ty analýzy nepůsobí předsudečně a stojí za přečtení. Ale mají společné východisko, že věc pojímají jako přírodní událost, která se prostě tak nějak vyvinula. Sice politováníhodnou, ale na druhou stranu se německá politika dopustila chyb. Jak se na to má reagovat? Vyplývají z toho nějaké lekce? Třeba i lekce pro aktivní, hodnotovou regulaci imigrace? To jsou otázky, které se nekladou, imigrace se prostě děje a země se jí nějak přizpůsobují.

Německo přitom mělo příležitost se nad tím zamyslet v poslední době ještě jednou, v jiném politickém kontextu. To když zjistilo, že má výraznou menšinu proputinovských Rusů, kteří demonstrují s vlajkami Luhanské a Doněcké lidově demokratické republiky. Ruský propagandista Vladimir Sergejenko dokonce získal loni v listopadu německé občanství.

My jsme se dověděli z videa organizace Alexeje Navalného, že u nás vlastní asi čtyři nemovitosti – a tedy povolení k pobytu – dcera ředitele hlavního ruského výrobce taktických raket se svým manželem. Dojde i na nějak zajímavé čerstvé spoluobčany?