Před měsícem severočeská společnost Sokolovská uhelná ohlásila odstavení svého posledního velkorypadla na těžbu hnědého uhlí v lomu Jiří. Označila to za konec jedné éry a milník v historii hornictví tamějšího regionu. Milník je to i pro devadesát zaměstnanců, tedy už bývalých, kteří v důsledku ukončování těžby přišli o práci. Úplný konec těžby na Sokolovsku má nastat v roce 2030. Výroba uhlí a tepla ale může v důsledku uměle nastavených netržních podmínek skončit ještě dřív. Společnost tedy stojí s nataženou rukou před státem a doufá v dotace.

Pro přehled si řekněme, kdo všechno u nás uhelné elektrárny a uhelné doly provozuje. Největším provozovatelem je ČEZ ovládaný ze sedmdesáti procent státem. Pod něj spadají elektrárny Dětmarovice, Ledvice, Mělník, Prunéřov, Tušimice II a Hodonín. Zároveň pod ČEZ spadají Severočeské doly, které zásobují jeho elektrárny hnědým uhlím, jedná se o největšího producenta této komodity. Jde o doly Bílina a Nástup – Tušimice. Dalším provozovatelem je společnost Sev.en Energy patřící Pavlu Tykačovi. Pod tu patří nejmladší hnědouhelná elektrárna Chvaletice a největší tepelná elektrárna Počerady. Obě koupil Tykač výhodně od ČEZ. Uhlí dopravuje z nedalekého povrchového lomu Vršany, kde těží Tykačova Vršanská uhelná. Posledním provozovatelem je zmíněná Sokolovská uhelná, které patří hnědouhelná elektrárna Tisová a teplárna Vřesová. Ty jsou zásobovány právě z lomu Jiří. Elektrárny a doly jsou společně provázané. Ekonomicky nedává smysl nechávat doly otevřené, pokud zavřeme velké uhelné elektrárny. Protože doly nebudou mít zajištěný odběr uhlí. „Musíte mít dopředu jasně daný horizont tří až pěti let, po které se bude těžit. Jinak provozováním dolu vyhazujete peníze. Potřebujete totiž tu nejtěžší techniku, ta kolosální rypadla, která odstraňují skrývku. Pak teprve se může těžit. No a na ten až pětiletý horizont potřebujete mít zajištěný odběr uhlí,“ popisoval to loni na stránkách Echa energetik a profesor na ČVUT František Hrdlička.

Uhlí se u nás na výrobě energie podílí stále velmi zásadně. Zhruba 40 procent elektřiny pochází z uhlí, u tepla je to dokonce 50 procent. Aktualizovaná Státní energetická koncepce stále chybí. Ta současná počítá s tím, že skončí naše soběstačnost ve výrobě elektřiny a její export. A že budeme víceméně odkázáni na dovoz z Německa, které se přitom už samo stalo z vývozce elektřiny jejím dovozcem. Na cílené zdražování velkých výrobních zdrojů energie je ale nutné reagovat. Výroba elektřiny z uhlí je už teď ztrátová, což způsobil růst cen povolenek a naopak zlevňování silové elektřiny. Uhelné elektrárny se proto dostaly do záporného spreadu. Debata o tom se veřejně rozproudila především poté, co Pavel Tykač v roce 2024 uvedl, že své dvě elektrárny by mohl zavřít už letos. Postupně se ale ekonomický výhled upravuje. Je navíc nutné vnímat i tu perspektivu, že Tykač vyvíjí na vládu tlak a chce si zajistit ty nejvýhodnější podmínky. O ekonomice uhelných zdrojů se nedávno vyjadřoval i místopředseda představenstva ČEZ Pavel Cyrani. „Sledujeme, že rozdíl ceny elektřiny a ceny povolenky rychle klesne třeba už kolem roku 2027 či 2028, ale rozhodnutí o konci výroby z uhlí budeme dělat vždy z roku na rok. Díváme se na to, jestli jsme schopni tyto elektrárny ekonomicky uplatnit na trhu další rok, a podle toho se rozhodujeme, zda elektřinu z nich prodáme, nebo ne. V tuto chvíli ziskovost klesá, ale poptávka po elektřině tady pořád je a ekonomika uhelných zdrojů stále funguje. Zhoršuje se, ale stále funguje,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jádro a obnovitelné zdroje jakožto český energetický mix jsou (rozhodně z dnešního pohledu) utopií. Záložní, flexibilní zdroje vyrovnávající poptávku jsou nutností. A místo uhlí má teď flexibilitu zajistit plyn (prý dočasně, protože je to jen přechodné palivo, jak ho nazývá Evropská komise). Lidé z oboru dlouhodobě poukazují na to, že nahrazovat výkon uhelných elektráren plynem rozhodně není nic lehkého, a varují před tím, že potřebný výkon se nestačí postavit. Přitom ještě tzv. superkritický scénář bývalého ministra průmyslu Jozefa Síkely z poloviny loňského roku se snažil přesvědčovat, že je všechno pod kontrolou a že „bezpečnost dodávek elektřiny a tepla zůstane zachována“. Potom přišel provozovatel přenosové soustavy (ČEPS) s dlouho očekávaným Hodnocením zdrojové přiměřenosti do roku 2040 (neboli MAF 2023), kde opatrně upozorňuje na to, že situace není dobrá. Už po roce 2025 se máme dostat do pozice dovozce elektřiny. A ve svém progresivním scénáři předpokládá úplný odklon od uhlí a transformaci i tepláren a závodních energetik na zemní plyn do konce roku 2030. Otázka je, kde vezmeme předpokládané plynové zdroje. Do roku 2030 stát plánuje zprovoznit tři paroplynové elektrárny, ale nic se neděje, projekty mají zpoždění, investoři čekají na záruky od státu. Stejně tak záleží na Německu, kde se situace také nevyvíjí dobře. Rozvoj plynových zdrojů se tam také zasekl. ČEPS počítá s 24 GW v nových plynových elektrárnách, ale realita je taková, že v Německu se plánuje jen zhruba poloviční nový výkon. Takže bude méně i na export.

Nepokryté zatížení

Ministr průmyslu Lukáš Vlček na konci loňského roku představil novelu energetického zákona, tzv. lex plyn. Označení je zavádějící, protože v ní jde o plyn, ale ještě více o uhlí. Vlček přiznal, že bez velkých záložních zdrojů nebude možné zajistit spolehlivé dodávky elektřiny pro domácnosti a průmysl. To jsme se od Jozefa Síkely poměrně posunuli. Novela prošla druhým čtením ve sněmovně a v platnost by měla vstoupit zřejmě od poloviny roku. A na to právě čeká zejména Sokolovská uhelná. Kromě toho, že Vlček chce zákonem urychlit povolovací procesy pro výstavbu paroplynových elektráren s výkonem nad 100 MW, mělo by začít platit i dotování velkých uhelných elektráren. Tedy v případě, kdy jejich provozovatelé je budou chtít zavřít, ale ČEPS a energetický regulátor vyhodnotí, že ukončení výroby je hrozbou pro naši energetickou soběstačnost. Je to zvrácený systém. Emisní povolenky a fakt, že cenu elektřiny zásadně ovlivňuje cena plynu jakožto závěrného zdroje, způsobily, že ztrátovou uhelnou výrobu musíme dotovat, protože bez uhlí se to zhroutí.

Nedávno zveřejnila novou zprávu Evropská síť provozovatelů přenosových soustav elektřiny (ENTSO-E). To by se dalo nazvat takovou evropskou zprávou o hodnocení zdrojové přiměřenosti. ENTSO-E nepřekvapivě uvádí, že podstatný objem kapacity fosilních zdrojů se do roku 2030 stane „neživotaschopným“, protože budou na trhu dále vytlačovány zelenými zdroji. Zpráva také říká, že vysoká poptávka po elektřině během peaků neboli špiček povede ke zvýšeným investicím do nových vyrovnávacích zdrojů. Ovšem to jedině za předpokladu, že investoři budou mít slíbené jistoty nebo dlouhodobé kontrakty. A jsme opět u zásahů do trhu a dotování. Zdrojovou přiměřenost během peaků by prý dokázaly zajistit plynové elektrárny s kapacitou 50 GW. Jenže jak hned dodává ERAA, aby byly splněny klimatické cíle EU, musí být tato kapacita postupně snižována a nahrazována kapacitou v „čistých“ zdrojích. Zpráva konstatuje i to, že rizika toho, že bude nedostatek elektřiny, jsou „významná“ a týkají se celé Evropy. A také že pokles kapacity fosilních zdrojů v celém systému může být do roku 2030 strmější, než se v současnosti očekává. A následuje několik map evropských států s ukazatelem LOLE (Loss of Load Expectation). Ten udává počet hodin v roce, kdy nelze předpokládané zatížení plně pokrýt dostupnými zdroji – tedy počet hodin, kdy hrozí, že elektřina pro všechny nebude.

První mapa ukazuje, jak na tom jednotlivé státy budou v roce 2026. Nejhůře je na tom Litva s 19 hodinami v roce, kdy hrozí nedostatek elektřiny. My a Německo na tom ale také nejsme nejlépe. U nás jde o 8,4 hodiny, u našich sousedů o 8,7 hodiny. S výjimkou Dánska je většina států na hodnotách pod pět hodin. Pro rok 2028 už ale vidíme strmý nárůst rizika. V Česku může nastat scénář, že po dvacet hodin v roce nebudeme schopni pokrýt poptávku. Německo je na tom jen o něco lépe s 18,8 hodiny. Pro rok 2030 jsme ale najednou zase na výrazně nižších hodnotách. U nás jedenáct hodin, v Německu přes osm. V roce 2035 se dostáváme dokonce „jen“ na 7,4 hodiny.

Čím to je, že v roce 2028 má dojít téměř k tragédii a o dva roky později má být tato tragédie zažehnána? Zřejmě postavíme ty plynové zdroje, o nichž sama ENTSO-E mluví silně skepticky. Vyhlídky nejsou veselé. Tak asi nezbývá než zachovat si optimismus – jako tvůrci zprávy.