Zvenku to vypadá, jako kdyby se schylovalo k válce o charakter státu, o osud demokracie v Německu. A přitom jde „jen“ o volby nižšího stupně. Prvního září se bude hlasovat do zemských sněmů v Sasku a Durynsku. V obou těchto spolkových zemích na východě Německa je favoritem Alternativa pro Německo (AfD), nikoli snad protistátní, ale protirežimní strana zcela jistě. AfD je zvykem označovat za krajní pravici. Jestli se této charakteristice někde blíží, je to právě Durynsko osobou tamního lídra Björna Höckeho, středoškolského učitele dějepisu a německého národovce.

Hrozba zaběhnutým pořádkům ale přichází i zleva v podobě Společenství Sahry Wagenknechtové (BSW). Tato dáma odešla z postkomunistické strany Levice (Linke) jednak proto, že postkomunisté ve své touze etablovat se v (západo)německé politice přejímají woke propagandu a nejsou proti masovému přistěhovalectví, jednak že nejsou protiváleční. Zajímavé je, že prudký vzestup BSW, založené teprve letos v lednu, neoslabil Alternativu. Tím byla zpochybněna populární pomluva, že síla AfD ve východním Německu je dána postkomunistickým dědictvím. Zbývá tedy vysvětlení, že je naopak dána protilátkami, které ve východních Němcích zůstaly proti kolektivismu a propagandě.

Wagenknechtovou s AfD spojuje kritický pohled na nekritickou podporu americko-britského kurzu v zástupné válce mezi USA a Ruskem na Ukrajině. Ani v Erfurtu, ani v Drážďanech se o zahraniční politice rozhodovat nebude, nicméně představa, že by se někde v Německu ustavila většina, která latentně zpochybňuje německou závislost na USA, je sama o sobě pro jedny revoluční a pro druhé noční můra.

Plány, které nebyly

AfD loni v průzkumech opakovaně už nejenom na východě, ale i ve starých spolkových zemích překonávala hranici 20 procent, někdy o hodně. Pak v půli ledna přinesl státem kofinancovaný web Correctiv bombu: v listopadu se v jednom hotelu u Postupimi, tedy nedaleko Wannsee, konala zas jedna tajná konference, na níž krajní pravičáci zas řešili etnické složení Německa, tentokrát jeho muslimskou složku. Dvacítka účastníků prý diskutovala o masových deportacích, a to i německých občanů neevropského původu.

Proti tomu se jednotliví účastníci ohrazovali, jeden z nich, ústavní právník, úspěšně žaloval Correctiv u soudu. Ten vzal zpátečku, v dotyčném článku tvrzení o plánech na deportace už nenajdeme. Mezitím však dávno proběhly po celém Německu manifestace proti AfD, neboť na setkání v Postupimi se vyskytlo i několik členů Alternativy. V čele manifestací kráčeli vládní předáci, odboroví funkcionáři, církevní hodnostáři, ti všichni „proti fašismu“. Celoněmecké preference strany šly zpátky pod 20 procent.

O zajímavý moment v aféře Correctiv se postaral prezident kontrarozvědky Thomas Haldenwang poznámkou, že o setkání v hotelu jeho služba věděla dopředu. Podezření, že v tomto shitstormu proti opozici a proti konkurenci jeho straně zprava (Haldenwang je členem CDU) byla zapojena tajná služba, je ošklivé a vážné.

Případ Maassen

Že kontrarozvědka nemá problém pletichařit proti opozici, můžeme považovat za prokázané. Důkazem je jiný případ na poli boje s „pravicí“ – Hans Georg Maassen, do roku 2018 ředitel téže kontrarozvědky, dnes předseda nového pokusu o pravicovou stranu (Werte Union).

Loni bylo vyzrazeno, že na Maassena vede „jeho“ vlastní kontrarozvědka spis v oddělení pravicového extremismu. Nedávno se ke spisu dostal magazín Cicero a odtamtud jsme se dověděli, co kontrarozvědka svému bývalému řediteli předhazuje: delegitimizaci státu, rasismus, nevraživost k demokracii a ovšem antisemitismus.

Cicero ta obvinění považuje za grotesku a právnicky špatný vtip. Například antisemitou se v očích tajné služby Maassen stal úvahou, že liberální levici a majetné vrstvy spojuje zájem na eliminaci státních hranic. Příslušný analytik kontrarozvědky k těmto citátům dodává, že jsou antisemitské „i bez toho, že by Maassen jmenoval Židy jako aktéry v pozadí“.

Skvělé je i obvinění z delegitimizace státu. To etiketu si Maassen vysloužil následujícím výrokem: „Německo je v existenciální krizi a eko-socialistická vláda nejenže s krizí nebojuje, ona ji každý den přiživuje.“ Je jasné, že autor takových podvratných myšlenek nesmí projít.

Společenská stigmatizace může nabývat různých podob. Významná politička Zelených Katrin Göring-Eckardtová na veřejné diskusi v Halle navrhla zřídit jakýsi ohlašovací web, na který by se mohli obracet východní Němci frustrovaní z toho, že ve své rodině mají někoho s „pravicovými názory“. Snad je to myšleno psychoterapeuticky, v tak vypjaté atmosféře ale člověk nikdy neví. Týdeník Spiegel vyšel s obálkou, na níž jsou seřazeni odzadu Trump, Le Penová a lídr AfD v Durynsku Björn Höcke, s titulkem Jak začíná fašismus. Ředitel památníku Buchenwald, historik Jens-Christian Wagner, nechal rozeslat dopis do 350 tisíc domácností, v nichž žije osoba starší 65 let. Přímo v něm varuje před hlasy pro AfD.

Tato povážlivá devalvace antifašismu a antinacismu má přitom hmatatelné následky. V souvislosti s trojími zemskými volbami (na konci září se volí ještě v Braniborsku) bylo zatím hlášeno 79 případů násilí proti politikům, z nichž 59 bylo z AfD.

V tak vybičované atmosféře je téměř nepředstavitelné, že by se AfD v Erfurtu nebo v Drážďanech dostala k vládě. Tam i tam získá 30 procent, případně o pár procent víc, prakticky má ale nulový koaliční potenciál. Přestože 68 procent členů CDU na východě Německa by se za nějakou spolupráci s Alternativou přimlouvalo, vedení strany v Berlíně a jmenovitě předseda Friedrich Merz to nepřipustí. CDU tak démonizací Alternativy, dokud byla malá a mohla se stát juniorním partnerem, sama sebe přivedla do pasti. Je navždy odsouzena vládnout s levicí. Anebo přijde jiná ekipa ochotná čelit poznání, že v domněle zeleném Německu občas bývá konzervativní většina.