Neštěstí kulatých výročí spočívá v tom, že je v nich přítomen všeobecně srozumitelný kýč, a že se k nim proto touží vztáhnout kdekdo, jelikož je to snadné. Obzvlášť velké pokušení k patetickému vyjádření nabízejí dvojitá kulatá výročí. Přesně to letos znovu potkalo básníka a písničkáře Karla Kryla. Třicáté výročí jeho úmrtí a okolnosti, jež ho doprovázely, už na začátku března připomněl kolega Marian Kechlibar. V půli dubna, tedy za měsíc, uplyne osmdesát let od Krylova narození, takže lze očekávat druhou vlnu mediálního zájmu o tohoto tvůrce. A mezitím? Mezitím se člověk nestačí divit, kdo všechno se k nebožtíkovi hlásí – a jakým způsobem.

Na dvanáctý duben, což jsou Krylovy narozeniny, se například chystá „Večer pro Karla Kryla“ v kulturním centru Kaštan na pražském Břevnově. Hlavní hvězdou večera (aspoň soudě podle řazení jmen hostů na plakátech a v anoncích) má být filozofka Anna Hogenová neboli autorka s velmi problematickým renomé, která neváhá propadat zdánlivě poučenému, ve skutečnosti prázdnému mudrování na jakékoli téma.

Každopádně rozptyl od lidem všeobecně vážené filozofky k populárnímu národoveckému písničkáři myslím pěkně dokládá, do jaké pozice se Karel Kryl dopracoval – samozřejmě aniž o to sám stál. Dnes je vnímán jako národní bard, jako člověk velké odvahy a jasnozřivého ducha, který v kterékoli chvíli svého života neváhal stát proti systému a říkat takzvaně nepohodlnou pravdu. Tím dnes Kryl inspiruje, touto pověstí. Ta však má daleko do reality, jakou kdysi Kryl zažíval. Byl to v podstatě přízrak, ztělesňoval představu o tvůrci, kterého nikdo neznal, ale každý si do něj projektoval své touhy.

Je to pořád fascinující příběh: Karel Kryl z této země jako posrpnový emigrant zmizel dřív, než se stačil proslavit a než stačil řádně zviditelnit svůj obličej. Vydána byla jen jeho první deska, Bratříčku, zavírej vrátka!, která uspěla najmě tím, že vystihla náladu chvíle. Jinak ale Kryla znal málokdo – nevystupoval v televizi, v rozhlase, nebyl v časopisech ani novinách. Byl… pryč. Když se jako německý občan vrátil na konci osmdesátých let, aby mohl pochovat maminku, někteří jej sice znali z rozhlasové stanice Svobodná Evropa, ale to samozřejmě nebyla většina národa.

Kryl koncertoval, lidé se na něj těšili, protože znali některé jeho písně. Jenže Kryl – zklamaný tím, že se neocitl mezi vítězi převratu, že mezi ně nebyl pozván – kibicoval. Co to znamenalo? Inu, nic než to, že tentokrát se naopak s duchem doby rozcházel. Našinci žili v euforii z nastalé změny, o kterou se zasloužili pramálo, i když věřili v opak. A cizák Kryl jim připomínal, že to je jinak, že oni nejsou vítězové, nýbrž naopak ti, kdo prohráli, protože sami aktivně svým životem pomáhali držet při síle předešlý odporný normalizační systém.

Psal písně, články, říkačky, provokoval. Pak náhle umřel. A postupně se kolem něj začala vytvářet aura panwerichovská. Je jedno, jak skutečně onen člověk žil, co dělal, jak se choval, co si myslel a jaké dílo po něm zůstalo. Je odsunuto za obraz, za pověst, za víru, za ikonu, ideál. Ještě to asi nějakou dobu bude trvat, než se všeho tohoto nánosu Karel Kryl zbaví. Ale podobně jako Jana Wericha čeká i jeho nakonec vítězství: až přestane zajímat masu, až bude zapomenut, bude konečně objevován jako tvůrce těmi, kdo o něj někde zakopnou a začnou ho číst pořádně.