Na konci června oznámil básník, překladatel a spisovatel Petr Borkovec na sociálních sítích v několika řádcích prosté, přitom zásadní sdělení: „Rozhodl jsem se skončit s dramaturgií a uváděním čtení ve Fra. Děkuju všem nejbližším kolegům, Erikovi Lukavskému, Michalovi Rydvalovi, Jitce Hanušové. A obzvlášť Ondřejovi Lipárovi, který mi za 17 let nikdy na nic neřekl ne – on má takový hobby! Všechny pozdravuju.“

Pro některé čtenáře Echa patrně půjde o neznámá jména, ale takový si je snadno dohledá. Přesto jedno objasním – to, o které jde v citované anonci nejvíc: Fra je malé nakladatelství vydávající prózu, ale najmě poezii a také je to knihkupectví a kavárna téže firmy na pražských Vinohradech. Smím-li být (možná nemístně) cynický, je to konkrétně jedna z oněch pražských kaváren, o něž se tak rádi neadresně otírali někteří státní představitelé v minulých letech.

Petr Borkovec za sedmnáct let své soustředěné práce (jež se, nezapomeňme to připomenout, musela vyrovnat rovněž s pandemickými omezeními) vytvořil místo, kde se nebáli číst lidé zkušení i začínající, kde neváhali diskutovat o své tvorbě, kde se zrovna tak nebáli přemýšlet, a dokonce i nesouhlasit posluchači, kde každý každého vnímal, ctil a poslouchal. Místo, které svým poklidným rytmem nabídlo protipól kvaltu sociálních sítí a kde se každý cítil bezpečně, protože dramaturg těchto zpravidla úterních večerů za jejich kvalitu ručil svým dobrým jménem, velkým literárním vzděláním i svou dobrotivostí. Byla to dlouhá doba, jen si promítněte, co jste sami stihli za sedmnáct let svého život a co všechno se za tu dobu změnilo. Ostatně Borkovec končí, jaká ironie, jen o pár týdnů dříve než předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Ten sloužil ještě o tři roky déle a trpělivě nyní v rozhovorech na rozloučenou připomíná, že vydržet nebylo jednoduché.

Ten, kdo nebyl ve veřejné funkci – a jí je post ústavního soudce úplně stejně jako post dramaturga literárních večerů –, si nesvede představit, jak náročný je to džob. Neustále něco vymýšlet, někoho k něčemu přemlouvat, někoho někam zvát, někoho k něčemu motivovat, neustále mít někoho na zřeteli a vztahovat se k němu, přitom neustále sám sebe občerstvovat novými nápady, aby člověk úplně nevyhořel… a proto taky neustále mít na paměti nějaký dlouhodobý cíl. Třeba úplně titěrný a privátní, třeba takový, o němž ostatní nevědí, ale jenž mně samotnému pomáhá vytrvat.

Nesmírně mě těší psát tu o něčem pozitivním, o něčem tak významném, přitom nesamozřejmém, jako je trpělivá, neokázalá, poučená a nadšená práce. Zdá se to dnes být už přehlížená hodnota, ale Petr Borkovec ji zpřítomnil rovněž svým klidným odchodem, jemuž počtem řádek věnuju paradoxně víc prostoru než on. Také za tu absenci pompéznosti i za ono zpřítomnění podstaty práce se mu sluší poděkovat. Ale především za všechnu tu odvedenou dřinu, jež se díky němu stávala mnohým radostí, či dokonce životní potřebou. Již jsem citoval Miloše Zemana, který Petru Borkovcovi poděkoval, vyjádřil uznání jaksi předem a jistě nevědomky. My ostatní bychom měli děkovat vědomě – už proto, že je k čemu se vztahovat, protože Borkovcova éra ve Fra bude jednou patřit do učebnic literární historie. Sice drobnou zmínkou, ale bude tam.