Evropa by potřebovala svoje hnutí MEGA (Make Europe Great Again), radí na dálku Elon Musk a i na téhle straně oceánu se mu dostává sluchu. Evropa je v krizi a vyčerpaná, sama sebe podvazuje absurdními regulacemi, je pasivní a bezradná, což se ukazuje třeba i v bezpečnostních otázkách. Měla by být „znovu velká, skvělá“, ale to by se musela výrazně proměnit. Jinak může skončit jako skanzen, jehož obyvatelé budou hrát roli krojovaného komparzu pro turisty z rozvinutějších významnějších končin světa, kteří sem přijedou za nějakým tím „autentickým zážitkem“. Nástup Donalda Trumpa by podle jeho evropských obdivovatelů a souputníků proto mohl být impulzem, vzorem k následování. Taky ale katalyzátorem, který může odhalit slabost Evropy, tím, že třeba ukáže, jak málo toho Evropa zmůže, když ji někdo zpoza oceánu začne nepřístojným způsobem komandovat, jak moc se jí nedostává možností srovnat ho nějak do latě. Na to by Evropa asi potřebovala být trochu víc „great“.

Jenomže co tím slovem great vlastně ti stoupenci MEGA míní? Jak si tu skvělou, mocnou, velikou Evropu představit? Volat po tom, aby se nějaká část světa stala „great again“, je vyjádřením ambice – víc skvělosti, velikosti, moci. A zároveň i nostalgie – „zase“ skvělá, skvělá jako tenkrát. Je ale otázka, o kterém „tenkrát“ je vlastně řeč. Je to západní Evropa po druhé světové válce? Evropa před nástupem modernity, Evropa katedrál a velkých mystiků? Předkřesťanská Evropa, nekontaminovaná „slabošstvím“, jejíž fantazijní obraz imponuje lidem se sklonem k uctívání síly? Nebo Řím v dobách císařství, ten ve filmech taky vypadá zajímavě. A představa autokracie jako efektivnějšího a vůbec přirozenějšího stylu vládnutí pro část lidí zase začíná být přijatelná bez ohledu na to, že se dá těžko rozhodnout, zda typičtějším císařem byl Marcus Aurelius, nebo Caligula.

Evropě se říká „starý kontinent“, v současné době je to označení nepříjemně doslovné. Kvůli setrvalému poklesu porodnosti je Evropa kontinent starých lidí, kteří tvoří čím dál početnější a tím i silnější skupinu společnosti. Mentalita Evropy je proto stará nejenom ve smyslu dlouhé historie, ale odpovídá stavu ducha stárnoucího nebo už starého člověka. Velice si cení klidu a bezpečí, jež zjevně představují i podstatné atributy té přivolávané MEGA Evropy. Někomu může připadat, že tou „starobou“, obsedantní snahou vyhýbat se rizikům, ten „starý“ Západ nakazil i část své mladé generace. Pro „woke“ kulturu soudobého pokrokářství je charakteristické ujišťování se, zda se všichni cítí bezpečně, a snaha ten pocit bezpečí, často chápaný jako nepřítomnost čehokoli zneklidňujícího či znejišťujícího, pro příslušníky některých skupin mocensky zajistit. Nostalgičtí „boomeři“ zase s MAGA (Make America Great Again) či MEGA „revolucí“ spojují i naplnění touhy vrátit se do časů mládí, dosáhnout tím nějakého vnitřního bezpečí.

Krize smyslu

Starý kontinent je plný památek po někdejší velikosti – nejenom co do moci a bohatství, ale i v tvůrčím a duchovním smyslu – často až ohromujících. Tváří v tvář takovému dědictví si člověk může silněji uvědomovat to, co se mu na dnešku zdá mdlé, sotva prostřední a bezduché. Časy, v nichž toto dědictví vznikalo, ale zrovna bezpečné většinou nebyly. Ta „veliká“ Evropa byla dějištěm obrovských střetů, motivovaných nejenom touhou po zisku, ale také vírou – náboženskou, politickou, ideologickou. Po lidech, které ty „dějiny velikosti“ semlely, většinou žádné památky nezůstaly. Víra v něco významem přesahujícího individuální existenci člověka, něco nadživotního, byla v základu mnohých z největších a nejvznešenějších výkonů evropské kultury, stejně jako největších hrůz historie kontinentu. Obojí je možná provázáno příliš těsně na to, abychom si z obrazu minulé velikosti mohli vyzobávat jen to, co chceme.

Poté, co v druhé světové válce dostoupily tyhle dějiny strašlivého vrcholu, začal proces evropské integrace. Zatím dospěl ke společnosti, která krvavé vášně spíš importuje, vzpomínka na zběsilé sváry minulosti se zdá vzdálená a matná. Veliké a potenciálně také destruktivní nadosobní ideály vystřídaly sdílené materiální ambice – mít se dobře a pak ještě líp. Má to svoje nesporné výhody, hodnoty věcí jako zajištěnost či bezpečí si člověk uvědomí velmi rychle, když jsou ohroženy. Část těch, kdo volají po návratu velikosti Evropy, tak činí právě s ohledem na uspokojení tohoto typu potřeb – velikost zase přinese větší růst patřičných ukazatelů a tím i větší růst blahobytu. A ano, také větší šanci vytvářet velké věci. Je symptomatické, že symbolem toho „great again“ se stal spalovací motor. Jistě, užitečný předmět, dá se v něm najít i nějaká krása, těžko k němu ale vztahovat nějaké nadosobní ambice. Vypadá to, že v tempu rozvoje se Evropa zadrhla a spornou se stává i její schopnost ochránit samu sebe. Někde mimo všech těch praktických a politických věcí, debat o tom, jak restartovat rozvoj, je ale taky otázka, spíš nepolitická, jestli se Evropa a Západ nepotýkají s krizí smyslu, kterou vyšší HDP neodvrátí.

Stoupenci MAGA i MEGA jako odpověď nabízejí akceleraci a expanzi. Za prezidentem Trumpem se šikují magnáti světa technologií, které přinesly pokrok v mnoha oblastech. Akcelerace jejich rozvoje ale znamená také akceleraci sledování, těžení pozornosti. Zploštělého života ve světě, kde se slova o bezbřehých možnostech potkávají s realitou nivelizace a prefabrikovanosti, bezpočtu variant téhož. Světa, v němž stroje mohou člověku hodně dát, třeba i prodloužit jeho život, ovšem za tu cenu, že se sám – svým cítěním, myšlením, prožíváním – začne podobat stroji. Kde Amerika a třeba i Evropa zase budou nějakým způsobem veliké, mohou Američané a Evropané v této techno utopii/dystopii ztratit sami sebe.