V Praze na Zábradlí se od konce dubna hraje inscenace O Pavlovi. Je to poněkud zavádějící název, neboť lépe by mělo být O Daně, protože onen Pavel je tam mnohem méně výrazná postava; de facto je to postava k nepotřebě, něco jako balvan, který zavalil scénu; a hlavní hrdinka s ním nemůže hnout, čímž se jeho význam pomalu vyčerpává. Jenže předlohou byla kniha Dani Horákové O Pavlovi, zvláštní druh memoárů, které jsou vlastně vynucenými memoáry či polemickými memoáry, neboť jsou primárně reakcí na Deníky onoho Pavla, jímž byl Pavel Juráček, významný představitel české filmové nové vlny a l’homme fatal oné Dani Horákové. Kniha O Pavlovi vyšla před třemi lety, v recenzi v Echu jsme napsali, že je to možná nejlepší memoárová kniha z prostředí českého disentu. Daňa Horáková byla i díky nim konečně doceněna jako pozoruhodná žena české opozice, a tedy i české historie, tím spíš, že je to žena šarmantní, svébytná, ba v mnoha ohledech okouzlující.

Tak ji na Zábradlí ztělesnila Anežka Kubátová, konečně zde rozsvícená hvězda Zábradlí, která skvěle odpozorovala specifickou dikci a mimiku Dani Horákové a pak k ní přidala své osobní kouzlo, které je nevtíravé, jaksi plaché a přitom podmanivé. Působit začne hned, jakmile se Daňa, tedy herečka Kubátová, postaví před oponu a ve skvěle vystřihnuté forbíně, s gesty té krátkozraké, trochu s německým nátiskem (Horáková je po matce Němka) lehce ráčkující ženy uvede diváctvo do děje. Pak se scéna otevře do stísňujících prostor mnichovské garsonky, kde ti dva mají spolu žít: to se odehrávalo v letech 1979 až 1984, pak se Juráček vrátil do Československa, zemřel v roce 1989, Daňa už zůstala v Německu. Ale o tuhle faktografii moc nejde.

Čtenář knihy má vylepšenou pozici, rozumí základní situaci, životu nesourodé dvojice v nepovedeném exilu. Spíš se poněkud diví. Očekával by přirozeně Juráčka, zvlášť když je to „o Pavlovi“, v podobě přiměřeně „mimetické“, tedy podobné tomu skutečnému Juráčkovi, jako je tomu v případě Horákové-Kubátové. Místo rtuťovitého, drobného, uhrančivého, ba démonického Juráčka (Horáková o něm píše jako o „černém myslivci“, jindy ho přirovnává ke Kafkovi, pak v něm vidí akt samého Dürera), se na jevišti setkáváme se zavalitým chlapíkem, takovým nemotorným medvědem, který se oddává zimnímu spánku. Volba herce Michala Bednáře je záhada, na niž má odpověď a také právo režisérka Anna Klimešová. Přitom nelze říct, že by Bednář hrál špatně, ale prostě s Juráčkem opravdu nemá fyzicky, ale ani charismaticky nic společného. Tím pádem se základní dilema konfesí Horákové: co mě na něm tak přitahovalo, přičemž odpovědí je sex-appeal a zvláštní sebedestruktivní intelekt, kamsi vytrácí. Daňa se prostě obětuje línému chasníkovi, a ne ne pochopit, že se to už nezmění.

Také se ovšem dá taková režisérská volba pochopit jako úmysl, jako hra na efekt očekávaného zklamání, jako kdyby Hamleta měl hrát třeba obézní stařec: nic proti tomu, ať se všichni kolem snaží, jak umějí. A Kubátová-Horáková se snaží, vlastně ne-snaží: je přirozená, oddaná, pečující, chápající, přející, přitom stále sní o své velké lásce, o vztahu, který se přitom už dávno někam vytratil, pokud někdy existoval. Divadelní pojetí tohoto je přitom založeno na znakovém symbolismu, na přechodech mezi sněním a drsnou realitou: je to dokumentace života, který se reálně odehrával, vystupují tam skutečné postavy (Miloš Forman, Jiří Menzel, Ivan Sviták…), ale jsou to přeludy a stíny, přízraky jakéhosi klamu a mámení. Ty zmizí v okamžiku zrodu do nového světa, světa bez energetického upíra, navíc tak málo přitažlivého. Myslím, že v tu chvíli úlevy, kdy se začnou boky Horákové-Kubátové vlnit v rytmu disko hitu Bee Gees More Than A Woman. Divák sice zůstane sedět, ale má chuť se přidat. Opravdu, „víc než žena…“.

A opravdu „víc než muž“ byl Pravomil Raichl (1921–2002), hrdina několika odbojů, drsný chlapík s poetickou duší, mistr úniků, elegán s pistolí, kterou se chtěl pomstít původci justičních vražd Karlu Vašovi: provedení rozsudku mu v den jeho vykonání, 25. února, překazil infarkt. Před třemi lety vydal na motivy tohoto jedinečného osudu román Petr Stančík, nazval ho Pravomil aneb Ohlušující promlčení, přičemž Raichlův život je ponořen do roztoku autorovy imaginace, v níž vše vystupuje v bizarnější a výstřednější podobě. Naopak v méně výstřední podobě ho zinscenovali v pražském Divadle v Dlouhé dramaturg Pavel Baďura a Tomáš Dianiška.

Jde o podobně životopisné obrazy jako v případě Horákové a Juráčka, samozřejmě s tím rozdílem, že tady je to rozvinuto do velkých dějin. Raichl, kterého hraje pořád stejně mladý Pavel Neškudla, je vtažen do dějů, které si nevybral, ale kterým jde vstříc. Jednou slíbil věrnost republice, tak se podle toho chová a jedná. Po Mnichovu se vydá bojovat do zahraničí, přes gulag se dostane do Svobodovy armády, dojde do Prahy, nelíbí se mu komunisté, chce proti nim něco podniknout, ale padne do léčky, málem je popraven, podaří se mu uniknout. Žije v Americe a po roce 1989 přijíždí do Čech a zraje v něm plán na pomstu. Jak tohle všechno předvést na jevišti, je velká výzva, pokud si ji inscenátoři moc neulehčí. Říci, že to v Dlouhé dopadlo tak napůl, je také ulehčení. Nelze říci, že by divák sledoval něco, co by ho strhlo, co by už někde neviděl nebo nepředpokládal: vše se děje v předpokládatelném duchu, tedy jistá míra stylizace a velká míra popisnosti, to jsou různé ty uniformované nebo vězeňské scény. Ale takový divák si musí uvědomit, že on asi nebude primárně adresátem. Divadlo v Dlouhé má své mladé publikum, své premianty, kterým se musejí hrdinové někde předvést. Výprava je bohatá, ansámbl rozsáhlý, hraje se s živou kapelou. Všechno je na místě a správně, diváctvo je spokojeno a tleská na konci vstoje. Jestli víc Pravoslavu Raichlovi, nebo tomu představení, je vlastně jedno.

Úplně jiné publikem se zřejmě schází v podkroví Divadla Na Zábradlí, kde hostuje divadelní spolek Masopust. To je pozoruhodné setkání lidí, kteří dělají divadlo na dlani, s minimálními prostředky, s nekonvenčními postupy, výrazně zacílenou dramaturgií. Dalo by se říct, že jestli se někde v Praze pokoušejí o výlučné, elitní a intelektuální divadlo, je to v Masopustu, přičemž by ta použitá adjektiva neměla diváky lekat, nemusí takový být každý, ale když není náročný nikdo, klesají všichni.

V Masopustu zinscenovali novelu autora, který používá krycí jméno Elsa Aids, Přípravy na všechno. Text vzbudil před pár lety pozornost jistého (levého) křídla kritiky, neboť v něm našlo snad jakýsi manifest reálkapitalistického nihilismu. Jde o temně existenciální monolog mladého muže, pražského intelektuála, který je čerstvě po rozvodu, má dvě malé děti, hluboko do kapsy a bezvýchodné perspektivy. Je uzavřen do monotónních činností, opakování stále stejných úkonů a vjemů, které jsou ubíjející, ošklivé a pokleslé. Trochu to připomíná raného Parála, ale ten byl proti němu velký optimista a vitalista. Tady je všechno ponořeno do kalu, banality a trapna. Hlídá někde v galerii, píše do levicových časopisů, sleduje porno a brouzdá po internetu, kde ho přitahují diskusní fóra lidí připravujících se na přežití apokalypsy. Ta v podstatě už začala, Česko je taková krajina postapokalyptických rour, teplovodů, parkovišť u nákupních hangárů, blikajících vietnamských krámů.

Ideální materiál pro komorní představení. V něm je monolog rozdělen mezi dva herce, Miloslav Königa a Jana Hájka, kteří snad mají evokovat poslední dny lidstva. Jsou to zoufalí klauni navlečení do podivných neforemných kombinéz, z nichž se postupně svlékají, pak se zas navlékají do jiných materiálů, celé se to děje v jaksi sadomasochistickém duchu, vrcholem je, kdy je jeden zabalen do plastické vaničky, v níž se prodávají kusy kuřat. Špičkoví herci provádějí pitevní choreografii, atmosféra je ponuře morbidní, přitom groteskní a vykloubená. Není to nic pro slabší povahy, ale člověk s jistou odolností může být zaujat. S ponurým a zoufaleckým viděním reality se nemusí ztotožňovat, ale bylo by naivní si myslet, že není v očích mnoha z těch, kteří už do divadla chodit dávno přestali, možná ani nezačali. A přitom je takové divadlo třeba právě pro ně. A tady i pro vás.

Daňa Horáková: O Pavlovi. Režie Anna Klimešová. Dramatizace Anna Klimešová, Petr Erbes. Scéna, kostýmy, light design Tereza Bartůňková. Hudba Jan Burian. Premiéra 28. dubna 2023. Praha, Divadlo Na Zábradlí.

Petr Stančík: Pravomil. Dramatizace Tomáš Dianiška, Pavel Baďura. Výprava Lenka Hollá. Hudba Matej Štesko. Premiéra 18. března 2023. Praha, Divadlo v Dlouhé.

Elza Aids: Přípravy na všechno. Dramaturgie Tereza Marečková. Jevištní adaptace a režie Jan Mikulášek. Premiéra 28. března 2023. Divadelní spolek Masopust v pražském Divadle Na Zábradlí.