V kinech je k vidění nové ztvárnění románu Alexandra Dumase Tři mušketýři, respektive jeho první část nazvaná D’Artagnan. Druhý díl, pojmenovaný Milady, bude ke zhlédnutí až v prosinci. Tentokrát jde o produkci takřka výhradně francouzskou, francouzského režiséra Martina Bourboulona s francouzskými hereckými hvězdami, z nichž nejzářivější jsou Eva Greenová, ztvárňující právě Milady de Winter, a Vincent Cassel v roli Athose. Toto zpracování, alespoň se zdá podle prozatím převažující míry nadšených ohlasů, nadchlo novou generaci diváků (a zřejmě nejen ji). To jistě je úspěch zasluhující uznání, protože značí, že potenciál Dumasova románu se stále ještě nevyčerpal. Zároveň se lze ptát, čím to je? Co nám Tři mušketýři mohou ještě nabídnout? A proč vůbec pořizovat nové adaptace, když jich je tolik starších?

Především nám každá nová verze mušketýrského příběhu nabízí novou reflexi filmového média, neboť Dumasův román patří k několika málo výjimkám, u nichž se diváci nikdy houfně nepohoršují, proč vzniká předělávka neboli remake. Touto výsadou disponují jenom základní díla světového literárního kánonu včetně literatury dramatické: mají ji příběhy Shakespearovy, Verneovy (především Cesta kolem světa za 80 dní), Frankenstein, Drákula, Robin Hood, artušovská legenda, z novější literatury snad tvorba Arthura Conana Doyla a Agahty Christie. Jistě něco zůstalo opomenuto, leč nejde o absolutnost výčtu, nýbrž o naznačení proporcí. U uvedené skupiny platí, že vztah diváků k jmenovaným dílům se blíží divadelnímu chápání látky – na divadle obecenstvo rozumí, že nová inscenace (či adaptace) je nový výklad, svébytné umělecké dílo, jež nově nazírá dílo původní a skrze něj reflektuje svou dobu i její estetické, společenské či politické nároky.

U nových Tří mušketýrů a jejich ohlasů však pozorujeme ještě jednu tendenci, protichůdnou, jež je skryta v nadšení recenzentů nad tím, že Bourboulonovo ztvárnění údajně inovativně rozdělilo známý příběh na dvě části. To znamená, že sledujeme suverénní přesvědčení „odborníků“, že film se divadlu dorovnal rovněž v tom, že k hodnocení zhlédnutého není potřeba znát předešlé inscenace, třebaže ty filmové lze studovat mnohem snáz než kterékoli divadelní. Rovněž to znamená, že ačkoli patří k všeobecnému bontonu znát, o čem jsou Tři mušketýři, jsou jejich někdejší zpracování buď mrtva, anebo žijí leda ze vzpomínek generací, které je potkaly v náležitém věku. Jinými slovy, ani odborníky dnes nenapadne si zjistit, že existuje (rovněž francouzská) verze režiséra Bernarda Borderiea z roku 1961 v hlavní roli s Gérardem Barraym, která – považme – je taky dvojdílná. Nebo že v sedmdesátých letech vznikla verze britská režiséra Richarda Lestera v hlavní roli s Michaelem Yorkem, ta má též dvě části. Natož aby se takoví neználci na ony snímky podívali.

Přitom by měli, protože jedině tak vynikne odpověď na otázku: Co jsou Tři mušketýři vlastně zač a jaký osud je stíhá na filmovém plátně? Vezměme si jako příklad jeden dílčí románový příběh, ten patrně nejznámější, protože světová literatura zřejmě neoplývá jinou tak důmyslnou šperkařskou historkou: jak je v různých podáních akcentován souboj o náhrdelník francouzské královny? V zmíněné Lesterově verzi – náležitě zdůrazňující romantický a dobrodružný charakter Mušketýrů – hraje se „jenom“ o dva drahokamy ze vzácného šperku. Zato americký příspěvek Stephena Hereka z roku 1993, jenž je vypraven v uměřeném disneyovském balení jako zábava pro celou rodinu (takže je paradoxně nudný), na náhrdelník úplně rezignuje. To záměrně přehnaná adaptace Paula W. S. Andersona z roku 2011, která hýří sytými barvami a akční sekvence předvádí v komiksovém hávu, neváhá mušketýry vyslat za lordem Buckinghamem a zpět namísto na koních… vzducholodí. Ačkoli záměrem režiséra prý bylo diváky maximálně zahltit dobrodružstvím zrovna tak, jako to svého času udělal Alexandre Dumas, posloužil jeho výklad něčemu jinému: napomohl uvědomit si, že Třem mušketýrům hrozí stát se v záplavě verzí nejen filmových, ale i televizních, animovaných, seriálových, rozhlasových či divadelních tak vyprázdněným příběhem, že z něj zůstane jenom rozjuchaná travestie.

Obrazy v rámu

Toho si možná byli vědomi Martin Bourboulon a jeho inscenační tým, takže svou verzi pojali naopak velmi realisticky a namísto dobrodružství posílili fyzičnost vyprávění. Být blízko šrámům hrdinů není inovativní přístup k filmu, naopak je takové rozhodnutí v souladu s nynější dobovou produkcí – tak byl ostatně před několika lety zpracován Robin Hood, tak se vyvíjejí adaptace Duny a dalších spektáklů, na hromádce dumasovských adaptací však o novinku jde (a proč ne, vždyť má-li mít nové zpracování šanci uspět, musí znát ta předešlá a lišit se od nich, razit svou vlastní cestu).

Že se věci budou dít jinak, než jak jsme dosud mohli být zvyklí, je zjevné hned z úvodní d’Artagnanovy cesty do Paříže – neodehrává se jako obyčejně za krásného slunného dopoledne, nýbrž za nočního slejváku, jehož silný proud místy narušují strážné ohně na náměstích. Navíc hrdina cestou nepotká protivníky zanedbatelného kalibru, jejichž úlohou není než posloužit mu za cíl, jehož snadnou eliminací Gaskoněc naznačí mimořádnou jakost svého bojového umění, ale rovnou narazí na samu Milady de Winter, jež ho střelí do srdce (mladík přežije jen díky tomu, že má na hrudi v kapse své košile bibli). D’Artagnan tedy od počátku cítí bolest, opakovaně se vrací domů za Constance pobodán, pořezán, postřelen, propíchnut a ona mu zašívá rány a tak se s ním sbližuje. Na jejich vztah je film soustředěn a pak ještě na d’Artagnanův s Athosem a na cituplný vztah královny s Buckinghamem; naopak do pozadí jsou v prvním díle odstrčeni kardinál, Porthos, Aramis a především nepřítomný Rochefort.

Z toho je vidno, že také novinka se (logicky) vypravila cestou zvýraznění některých motivů a potlačení jiných. Úskalí, které to v případě nynější verze přináší, nepromítá se však v ději, nýbrž v jeho tempu: Dumasovo vyprávění je sestaveno z gradovaných podvyprávění, z jednotlivých pečlivě pointovaných historek. Zatímco vyprávění Bourboulonovo toto porušuje a před pointami uhýbá. Dojde-li například v úvodu snímku na známou sekvenci, v níž si horkokrevný d’Artagnan zbrkle domluví souboje s třemi nejlepšími šermíři Francie, nekončí celá pasáž rozhovorem mezi všemi čtyřmi chlapíky po porážce mužů z kardinálovy gardy, nýbrž d’Artagnan pouze udýchaně kamsi pohlédne a následuje střih jinam, na nějaký dům. Může se zdát, že jde o lpění na nicotnostech, leč atmosféru Třem mušketýrům dávají hlavě dialogy mezi postavami – a jim novinka kromě milostného tokání d’Artagnana s Constance příliš nepřeje.

Ve snaze být jiný je tón celku setrvale vážný a seriózní, konflikt mezi Francií a Anglií a mezi katolíky a protestanty předvádí jako složitý politický spor, kde se na poradách váží pro a proti – zkrátka nadhled a humor, na nějž sázely jiné verze, zde hledat stěží. Ostatně důraz je kladen nikoli na postavy, nýbrž na prostředí. Točilo se v reálných prostorách Louvru, Invalidovny a dalších známých památek, které jezdí obdivovat turisté z celého světa. A tak je film prodává jako patřičně přitažlivé lokace. Druhou atrakcí snímku je akce – muži tu šermují a střílejí současně, kulky rozrývají stromy i oděvy, boj je boj, přesto si jeho nároky nesvedeme představit a vnímáme z něj coby diváci vždy pouze výseč, což potvrzuje jedna z nejdůmyslněji inscenovaných scén snímku: když se královna sejde s Buckinghamem v klášteře za Paříží a jejich dostaveníčko napadne kardinálova garda, sleduje vyděšená královna vévodův boj s protivníky skrze veřeje. Vidí jednotlivé údery či jak se mužská těla zaklánějí před dalším výpadem – boj jako obrazy v rámu.

Vrcholnou scénou Bourboulonova přístupu, symbiózou všech tendencí snímku, je závěrečná svatba králova bratra v katedrále (kde má být spáchán na krále atentát). Dosud tlumené barvy snímku náhle sytě nasvěcuje slunce pronikající chrámovými okny, řev akční hudby, takřka neustálý, je vystřídán a ztišen rytmickým latinským svatebním chórem, boj v kostele je jako balet na velké scéně. A tak narušuje-li režisér tempo Dumasova vyprávění, nerezignuje naštěstí na své. Nové ztvárnění Tří mušketýrů stojí za vidění už proto, že je skutečně (opět) jiné a diváky staví před otázku, zda svůj oblíbený příběh chtějí vidět raději takto, anebo romantičtěji. Dokončení v prosinci.

Tři mušketýři: D’Artagnan. Režie: Martin Bourboulon, scénář: Matthieu Delaporte, Alexandre de La Patellière, kamera: Nicolas Bolduc, hudba: Guillaume Roussel, hrají: François Civil, Vincent Cassel, Romain Duris, Pio Marmaï, Eva Greenová, Louis Garrel, Vicky Kriepsová, Lyna Khoudriová, Jacob Fortune-Lloyd a další. V českých kinech od 6. dubna 2023.