S dílem režiséra Jamese Camerona je potíž: fascinuje svou disciplinovaností, oddaností vyprávění i schopností vynalézat nová technická řešení, a tak posouvat filmové médium o kus dál. Jde o tvůrce s darem či touhou sdělovat prosté příběhy košatě, jelikož důraz obvykle neklade na syžet, jenž bývá banální, nýbrž na ztvárňovaný svět, který je do detailu promyšlen a na plátně funguje do hloubky, takže věci se v něm dějí nejen v popředí a v pozadí, ale všude kolem (například je většinou zřetelně jasné, co dělají a kde se pohybují postavy, jimž se scéna nevěnuje – respektive nejasné je to v případech, kdy má taková postava diváka nějak překvapit). Platí to pro Vetřelce, oba Terminátory, platí to pro Propast a vlastně i pro Titanic. Ne snad že by příběh nebyl podstatný, svou přímočarostí vždy v dobrém rytmu směřuje k pointě, ale víc než na zákruty vyprávění či komplexní charakter postav režisér spoléhá na nevyčerpatelnost a zároveň opulenci svých prostředí, skrze něž v divákovi vyvolává fyzický pocit, že i jako pouhý nahlížitel patří do světa, jejž právě sleduje.

Vždyť Cameron je kromě jiného nadšený mořský potápěč (dokázal se potopit i na dno Mariánského příkopu) a z moře jako by si přenesl do umění způsob, jak zobrazovat fikční svět – dělá to stejně, jako když člověk plave pod vodou a s každým tempem vidí věci, které o metr blíž hladině vidět ještě nemohl, ale přitom stále musí mít přehled o celém tom cizím prostoru, v němž se zrovna vyskytuje. Takovými postupy režisér své příběhy umocňuje, a proto každá jeho novinka předvádí, co její autor od minula vymyslel při naplňování svého nutkání lépe a hmatatelněji dosáhnout popisovaného efektu maximálního diváckého vtažení.

Není se co divit, že s tak pečlivým přístupem k tvorbě vypravil režisér do kin za jednačtyřicet kariérních let pouhých devět snímků (od roku 1997 jenom tři) – a současně je třeba podotknout, že tyto filmy paradoxně je těžké opakovaně prožívat, zato je snadné na ně vzpomínat. S výjimkou Titanicu, který výjimečně nabízel i silnou romanci, totiž chybí důvod, proč se k nim vracet. Zhlédnout je znamená zažít podobný pocit jako po odehrání dobré počítačové hry nebo po absolvování povedené atrakce v lunaparku: bylo to pěkné, ale opakovat ten zážitek nutné není, protože příště je třeba adrenalin vybudit jinak a ideálně víc. Metodu, již vetkl svému způsobu vyprávění, je Cameron vlastně nucen neustále rozvíjet a posouvat, neboť opakovat to, co již předvedl, by znamenalo, že se diváci budou nudit. Ba že se bude nudit on sám. Dobře je to všechno vidět právě na obou jeho poslední filmech: na Avatarovi i na jeho pokračování, které doprovází podtitul The Way of Water neboli Cesta vody – sice krkolomný, leč znalcům prvního dílu, jenž se odehrával v pralese, rovnou přiznávající nové vnadidlo. A tak návštěva pokračování Avatara je rozechvělý pokus, zda půjde intenzivněji nahlédnout to, co návštěvníci správného kina (to je u nás snad jedině IMAX, ale nejlepší verze nynějšího filmu lze nejblíž vidět až v Linci či Berlíně) spatřili před čtrnácti lety.

Vyprávět 3D, nebo seriálem?

V roce 2009 byl Avatar skutečně převratný: třebaže 3D filmy v té době už existovaly, fungovaly na principu šokovat diváka tím, že na něj z plátna něco doráží, jiné proti němu vystřeluje, cosi jest na něj vypláznuto nebo proti němu mrštěno, což se hodilo pro horory, dokonce i pro přírodopisné reportáže, ale pro jiné žánry to bylo použitelné hůř. Zatímco Cameron na to šel obráceně a nabídl divákovi rozkrývání, takže cesta pralesem vyvolávala dojem, že rozhrnování listí či lián způsobuje divákův vlastní pohyb a že mu přitom listí a liány pleskají do obličeje. V témže duchu působilo létání nad mraky nebo skrze ně, boj na střechách vrtulníků nebo postávání bok po boku s dalšími postavami při klanovém shromáždění kolem posvátného stromu. Navíc příroda, ač plná smyšlené fauny i flóry, působila velmi realisticky (figury už tolik ne).

Výsledek byl tak uchvacující a převratný, že producenti zavětřili peníze a přišla několikaletá móda 3D filmů. Jenže ty na rozdíl od Avatara (historicky nejvýdělečnějšího snímku) neuspěly, protože nevyužily nový způsob zobrazení jako funkční službu vyprávění, nýbrž jako prázdný efekt navíc, jenž ideálně měl zakrýt nedostatky příběhu (kdo z těch, kteří viděli třináct let staré nové zpracování Souboje Titánů, si na něj se smutným povzdechem nevzpomene…). S přemírou nabídky, jejíž kvalita nedosahovala originálu, natož aby jej smysluplně rozvíjela, se technologická filmová novinka brzy okoukala a začala se jevit jako slepá cesta, pro standardní vyprávění bezcenná, takže když James Cameron nadále trval na vzniku ohlášených čtyř pokračování Avatara a dvě – preventivně, ale taky proto, aby ušetřil – natočil souběžně (třetí díl přijde do biografů přesně za rok), dočkal se od (odborné) veřejnosti mnohých pochyb, zda to ještě má smysl a zda by své síly raději neměl věnovat filmům přinejmenším obsahově ambicióznějším.

Skoro půldruhého desetiletí, v němž se na pokračování osudů obyvatel Pandory (měsíce plynného obra Polyfémos v hvězdném systému Alfa Centauri) více či méně zvědavě čekalo, totiž přineslo vítězství jiného druhu vyprávění. Byla to éra náležející komiksům studia Marvel, jež – zřejmě i pod vlivem narůstající obliby televizních seriálů výsostně filmové kvality – vytvořilo model seriálového filmu. V něm paralelně v několika na sobě nezávislých sériích sledujeme postupně se rozvíjející příběhy mnohých postav, které se následně čas od času setkají ve společném filmu a které, ač sbírka výjimečných individualit, svedou na moment pospolu táhnout za jeden provaz. Díky tomu porazí enormně silného vesmírného protivníka a vyhrají další rozhodující bitvu o osud lidstva a jeho planety, načež se na několik let a filmů zase rozejdou každá po svém, i když po sobě nepřestanou pomrkávat (ale v posledku už i tento model, trvalým bobtnáním stále se znepřehledňující, diváky unavuje a vyčerpává a čeká se, co uspěje jiného).

Vlastně tři filmy v jednom

Paličatý James Cameron se však na nastalé módy, natož nevyžádané rady neohlížel, trval na svém a s Avatarem se vrátil po mnoha letech (dlouhý odklad byl dán covidem, zemětřesením na místě natáčení v Japonsku, následnou vytížeností režiséra na jiných projektech či konkurencí nových epizod Hvězdných válek), přičemž kvůli tomu, že většina filmu se tentokrát odehrává ve vodě, vyvinul se svými spolupracovníky nové typy videokamer, které dokážou lépe než jiné zaznamenat proudění vody. Nový snímek přitom mění i žánr – už nejde o vyprávění o cizákovi, který vtrhne do země, tam se sbližuje s domorodci a snaží se je zachránit před choutkami dalších cizáků, svých někdejších kumpánů, a který nakonec přijímá za svou kulturu, v níž se ocitl a jež mu přinesla i partnerku a novou rodinu. Pokračování je film rodinný, v němž významné místo mají potomci původních hrdinů, vztahy mezi nimi i jejich touha uspět v očích rodičů. Cílovým divákem tedy nově jsou primárně děti, cílem režiséra je po minulém okouzlení dospělých uhranout ty, kteří by se k jeho dospívajícímu světu měli vracet v průběhu svého vlastního dospívání ještě v následujících epizodách – s ochotou za ně hodně utrácet. To je další rys Cameronova pragmatismu kombinovaného s uvažováním cirkusového direktora – schopnost samozřejmě myslet na peníze a umět je uměním vydělat.

Tříhodinový snímek je rozdělen zhruba na tři stejně dlouhé části: v té první se vracíme na Pandoru, poznáváme, co se od minula změnilo, zažíváme příchod nových Nebešťanů (tedy lidí), kteří již netouží měsíc vytěžit, nýbrž osídlit, protože Země umírá, takže je třeba zpacifikovat původní obyvatelstvo; sledujeme úspěšné nájezdy kmene Na’vi na znovu se roztahující cizopasníky i jejich reakci – utvoření skupinky klonů místního obyvatelstva s implementovanými vzpomínkami těch nejlepších pozemských vojáků. V druhé části, řekněme etnografické (a nejpoutavější, protože nejvroucnější – v těchto sekvencích se režisér skutečně vyžívá v oblíbeném vodním živlu), poznáváme skrze rodinu hrdinů utíkající před nepřáteli a skrývající se mezi mořskými kmeny Na’vi, jak to na Pandoře vypadá pod hladinou, opájíme se tamními rostlinami i živočichy, najmě velrybami. Nu a v závěrečné části samozřejmě dojde na řízný souboj mezi pronásledovateli a uprchlíky a rodiče (až dlouho po divácích) poznají, že jejich výchova nepřišla vniveč, jelikož jejich děti jsou schopnější, než by se myslelo. Nemá smysl prozrazovat víc – děj je sice prostý, ale dílčí pointy nechť si každý vychutná sám. Úhrnem konstatujme, že jde o povedenou manéž, která dokládá, že filmové médium není na konci svých možností. Zaplaťbůh.