Tragédie sebevrahů, síla nemocných
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Zdravá žena, navíc matka dospívajícího syna, spáchá sebevraždu, zatímco těžce nemocné dítě se rve o právo na život. Jak to, že lidé, jimž – jak se zdá – nic podstatného nechybí, si svého života mnohdy neváží, zatímco ti s řádově horšími kartami se o něj perou? Tuto otázku si položila švýcarská filozofka Barbara Schmitzová v knize Jaký život je hoden žití? (2022) a nejde tu o teoretické cvičení; ta sebevražedkyně byla filozofčina sestra a dítě s těžkým postižením její dcera.
Kniha vyniká osobitostí i vyrovnaností. Autorka mohla napsat dílo spadající do žánru zúčtování: společnosti, která nemínila přijmout její dceru, by bylo co vracet. Společnost se navíc prý připletla i do osudu její sestry. Není šokující, jak lhostejně přijímáme vysoký počet sebevrahů? Důvodem je podle ní fakt, že lidi umírající vlastní rukou máme sklon heroizovat, spatřovat v nich ztělesnění svobody. Vztek, tato nemoc současnosti, je však autorce cizí.
Zúčtovat by mohla i s filozofií. Platon lidem s postižením upíral právo na bytí a dnes hovoří někteří myslitelé o lidech s demencí jako o „post-osobách“. Autorka si přitom nemyslí, že by myslitelé nesli výlučnou odpovědnost za to, jak pohlížíme na tělesně a duševně postižené – vždyť jen přejímají předpoklady společnosti. Ale zcela nevinní tito myslitelé nejsou: převzaté společenské intuice cizelují a zesílené je navracejí do společnosti. Fatální je to podle Schmitzové právě pro lidi s postižením a pro sebevrahy. Pohled na jejich situaci je pokřivený. Autorka přesto filozofy neokřikuje ani nevychovává. Spíš poukazuje na možnosti, jak být přece jen vnímavější – aspoň tam, kde jde o životy.
Co se naučit od nemocných
Když měla Barbara Schmitzová krátce po třicítce, narodila se jí dcera, která nevypadala jako ostatní děti. Carlotta se navíc začala vývojově opožďovat a záhy jí byl diagnostikován Robinowův syndrom. Pacientům trpícím tímto onemocněním se nevyvíjí správně kostra, mívají kratší končetiny a menší hlavu, v případě Carlotty se přidružila i duševní nemoc. Matka odešla z akademické sféry a stala se středoškolskou učitelkou, aby měla víc času na dceru. Filozofii však neopustila. Zajímalo ji, jestli se myslitelé nemohou od lidí s postižením něco naučit.
Schmitzová vyšla z předpokladu, který není převratný. Budou-li filozofové zohledňovat lidi s postižením, vymaní se z jednostranného důrazu na autonomii a rozum. Ale to není nijak originální. Zrovna této jednostrannosti jsou si myslitelé vědomi od druhé světové války. Mimo jiné se ukázalo, že v nitru čiré racionality klíčí její vlastní forma zvrácenosti. Za podpory vědců šlo i v koncentračních táborech o roztřídění života, který je, respektive není hoden žití.
Pozoruhodnější je něco jiného. Lidé žijící s postižením nás prý mohou posunout v klasických filozofických otázkách, třeba v té týkající se spravedlnosti. Je to logické, tito lidé zažívají typy nespravedlnosti, o nichž zdraví lidé nemají potuchy. Příkoří, která jsou pro zdravého neviditelná, mohou něco podstatného vypovídat o tom, v jaké společnosti žijeme. Jinými slovy, očima těchto lidí získáváme ostřejší pohled na sebe samé.
V rozhovoru, který jsem s autorkou nad knihou vedla (viz Očima lidí s postižením vidíme ze světa víc), upozorňuje Barbara Schmitzová ještě na jeden konkrétní příklad, v němž nám lidé s postižením mohu pomoci: Máloco je dnes takovým zdrojem smyslu i neštěstí jako práce. Sama autorka vzpomíná na to, jak její otec, informatik, za soustavného úsilí vybudoval úspěšnou rodinnou firmu. I její sestra byla zapřažena a ona sama velmi ráda pracuje. Jenže nezdravý vztah k práci stál také v pozadí sebevraždy sestry i otce. Opřít se přirozeně lze i o sociologické studie: na příkladu Německa ukazuje, že lidé mají buď příliš málo práce, anebo jsou naopak přetíženi.
Jistěže potíž není v práci samé, ta je životodárná, ale v tom, jak moc ji spojujeme se sebevědomím. Máme za to, že budeme-li lepší než ostatní, budeme silnější. I v případě ctižádosti samozřejmě platí, že určitá míra je zdravá. Ale neznáme-li nic než soutěž, která pak prostupuje i našimi vztahy k blízkým, může nám začít být úzko. A těm blízkým také.
Sporným přínosem je podle autorky i sklon chápat práci takřka výlučně jako výzvu a znehodnocovat nedobrodružné rutinní zaměstnání. V každé společnosti budou existovat lidé, kteří touží po soustavném překonávání sebe sama, a tudíž půjdou vždy po hraně. Zdá se však, že nemalou část lidí podobné nastavení spíš ničí, než rozvíjí.
Právě v této věci mohou být ti, kteří se perou s postižením, inspirací. Autorka přirozeně nemá na mysli jen to, že těmto lidem nezbývá než potlačit soutěživost ve prospěch spolupráce. To je banální. Spíš si všímá jejich vytříbeného citu pro to, co neumějí, a o co se tudíž ani nepokoušejí, co ani nechtějí. Jinými slovy, podstatné je umět si formulovat nedestruktivní výzvy – takové, které nepřekračují hranice možného. Mnozí zdraví toto podle Schmitzové neumějí. Zde jsme přitom u původu podstatného typu neštěstí: chtít se překonávat tam, kde nám chybějí schopnosti, nás činí nespokojenými, a naopak platí, že náležité zacházení s psychickými, fyzickými i intelektuálními možnostmi je podmínkou spokojenosti.
Kdyby měla Schmitzová pravdu a postižení lidé se s nástrahami vypořádávali skutečně lépe, pak by to mohlo znamenat, že vedou spokojenější život. Ale to je vskutku neintuitivní. Ovšem přesně to dokládá řada výzkumů a sama filozofka to zažila ve vlastní rodině. Zdravá sestra se všemi možnostmi nepovažovala svůj život za cenný, žena s těžkým postižením ano. Co stojí za touto záhadou?
Podle Schmitzové nalezneme odpověď nejsnáz, zaměříme-li se na lidi, kteří vážně onemocněli v průběhu života. Vypráví proto o Karlu-Heinzi Pantkovi, fyzikovi, kterého ve čtyřiceti postihla mrtvice a následně tzv. syndrom uzamčení. Člověk je v tomto stavu takříkajíc uvězněn ve svém těle, což může v nejhorším případě znamenat, že pacient ochrne až po obličejové svaly.
Karl-Heinz Pantke prošel krutým obdobím. Překonal mnohaletou depresi spjatou se zjišťováním, co všechno již nikdy nebude moci. „V jedné fázi jsem musel odevzdat takřka vše,“ říká. Ale po tomto období mu tělo některé pohyby začalo umožňovat, takže se mohl začít s velkými obtížemi a pomalu znovu hýbat.
Vtom se pustil do horečné práce na knize Druhý život, která sestává z rozhovorů s podobně postiženými. Jak napovídá název, nešlo mu o to, aby se veřejnost dověděla, jak hrozná je to nemoc, jakkoli je to pravda. Především chtěl Pantke dostat mezi lidi zprávu, že tato krajní zkušenost člověku něco i dává, něco ne nepodstatného.
„Přijdete o vše, ale právě tím si uvědomíte hodnotu života samého,“ poznamenává. Což je věta, kterou Barbara Schmitzová považuje za klíčovou. Hodnota života samého, to je totiž rovněž to, čemu současná společnost nerozumí. Sama ji interpretuje jako schopnost nejzazší revize nároků, které na člověka kladou druzí, které na sebe klade i on sám. Tím se – paradoxně v postižení – otvírá nové hrací pole. Ostatně několik těžce postižených lidí z Pantkovy knihy poznamenává, že vnitřní svobodě jsou v nemoci blíž, než kdy byli ve zdraví.
Sebevrazi a tragédie blízkých
O tom, že málo uznáváme hodnotu života samého, svědčí podle Schmitzové doslova fatální idealizace smrti. „Odpočívej v pokoji,“ říká se v náboženském slovníku, který však filozofka odmítá. Tato slova mohou skýtat útěchu pro pozůstalé, ale platí pro mrtvé? Naší povinností je hledat klid v životě, smrt však není klid. Smrt je smrt.
Přitom si všímá zarážející lhostejnosti, s níž společnost přijímá vysoké počty sebevražd. V Německu je to na deset tisíc dobrovolně ukončených životů ročně. Často jde o zkrat a skoro vždy o tragédii nejen osobní. Svědčí o tom třeba okolnost, že z 515 lidí, kteří byli zachráněni ze sanfranciského Golden Gate Bridge, tohoto ráje sebevrahů, si na život znovu sáhlo necelých pět procent.
Schmitzová odmítá pohlížet na sebevraždu jako na čistě osobní rozhodnutí. Připomíná svou rodinnou historii sebevražd. Tradice sebevražd linoucí se napříč rodinami není výjimečný fenomén.
Kde je život, smí být naděje
Tím se dostáváme k nejpozoruhodnější i nejspornější části knihy. Schmitzová je přesvědčena, že věty „Můj život je hoden žití“ a věta „Můj život není hoden žití“ nejsou stejného řádu. První výrok máme povinnost přijmout, druhý naopak přijmout nesmíme, aspoň ne hned. Vysloví-li někdo to druhé, musíme zvážit, že lidé podobné soudy pronášejí na pozadí konkrétní společenské situace. Autorka tím míní, že nikdy nejde jen o soukromé rozhodnutí, nikdy jen o autonomii. Proto podle Schmitzové platí: „Máme povinnost zeptat se: Napadá nás něco, co můžeme udělat pro to, aby daný člověk začal mít svůj život aspoň trochu rád? Krok za krokem? Možná ne, možná selžeme, ale máme povinnost tento krok učinit.“ Ten krok nazývá nadějí.
Naděje souvisí s vůlí, ale nesplývá s ní. Pokud doufáte, že vyhrajete v loterii, avšak nekoupíte si los, nemáte nárok doufat. Doufání je odhodlání koupit si každý den lístek na zítřek. Lidé žijící životy hodny žití se podle autorky vyznačují tím, že toto umějí: koupit si lístek a vyčkávat. Být aktivní i pasivní a hlavně: vědět, kdy je třeba jít vpřed a kdy je třeba se stáhnout a na možnosti číhat. Zdá se, že ne zřídkakdy mají tuto schopnost ti samí, kteří kdysi o vše přišli. Jaká tragédie, že je toto potkalo? Zčásti ano, ale záhada tkví asi v tom, že dokud člověk žije, nic nemusí být jen tragédie.