Pokud jdete nakoupit do obchodu vlastněného Vietnamci, můžete říkat, že jdete „k Vietnamci“? Tento zásadní problém zaměstnával před pár dny celý český Twitter. Spor má původ v podcastu Studio N, kde moderátor Filip Titlbach s redakční kolegyní Anitou Haas Mejzrovou rozebírají školní projekt dvou barcelonských studentů, kteří došli k názoru, že říkat obchodům, barům a dalším podnikům podle národnosti majitele je mikrorasismus. Tento zlozvyk by se tedy měl eliminovat.

Diskuse se naplno rozběhla, když Titlbach publikoval odkaz na svůj podcast na Twitteru. Nejdříve se uživatelé podivovali nad skutečností, že pouhý popis reality by mohl být rasistický. Ptali se, zda problematické může být také označení Ostravák či Moravák. Na další úroveň se debata posunula, když se do ní zapojili čeští Vietnamci.

„Takhle. Cením si podpory vietnamské komunity. Myslím, že je k ní česká společnost navzdory všem rozdílům fakt vstřícná. A že se občas objeví pár buranů, to nás nezvedne ze židle. Zároveň si ale myslím, že sami Vietnamci dobře vědí, co je uráží a co ne. Netřeba je zastupovat,“ napsal k problému bývalý kolega z redakce deníku Echo24 Viet Tran, nyní na Primě CNN.

Celé je to samozřejmě pseudoproblém, zároveň ale pěkná ukázka toho, jak se k nám ze Západu dostávají progresivní myšlenky. V roce 2019 komentátor Rob Henderson přišel s termínem „luxusní názor“ (luxury belief). Jedná se o názor projevovaný především proto, aby člověk signalizoval, že patří k elitní sociální třídě.

Dříve příslušníci vyšších tříd dávali najevo svou příslušnost k nim luxusním vybavením, nejčastěji oblečením. Proto se také tak často měnila móda – ve chvíli, kdy masový plebs začal kopírovat styl oblékání elity, byl nejvyšší čas ho změnit. Kapitalismus, masová spotřeba a konzumní společnost však kopírování elit dotáhly do té míry, že signalizovat svůj status jen pomocí oblečení je téměř nemožné. Jistě stále existují luxusní značky, ale když se podíváte na průměrného miliardáře ze Silicon Valley není na první pohled jasné, zda je to zakladatel Facebooku či chlápek z ulice. Elita proto začala signalizovat svůj status pomocí módních názorů.

Henderson uvádí několik příkladů. Například názor, že všechny formy rodiny jsou si rovné, i když studie ukazují, že pro vývoj dítěte je nejlepší stabilní prostředí se dvěma rodiči. Nebo že náboženství je iracionální, či dokonce škodlivé, přitom „bohoslužebná místa mají často zásadní význam pro sociální strukturu chudých komunit“, píše Henderson. Další jeho příklad je víra, že na osobních rozhodnutích nezáleží. Vše je jen důsledkem štěstí a nejrůznějších sociálních sil. Mezi luxusní názory řadí i koncept „privilegia bílé pleti“, tedy víry, že běloši jsou na tom automaticky lépe než ostatní.

Sám Henderson má celkem pohnutý osud. Je asijského původu. Otce nikdy nepoznal, matka byla závislá na drogách, naposledy ji viděl v sedmi letech. Od tří let vyrůstal v pěstounských rodinách. Dospívání měl dosti chaotické, život mu změnilo, když v 17 narukoval k letectvu. Následně díky zákonu, který umožňuje veteránům proplacení školného, vystudoval Yale a Cambridge. Zná tedy ty nejnižší i nejvyšší složky společnosti.

Mikroagrese či mikrorasismus jsou přesně ty typy problémů, které řeší elity. Majitel obchodu, který musí uživit rodinu, nebude řešit, zda jeho zákazníci říkají, jdu „k Vietnamci“, či „do potravin“. To je výsada novinářů, komentátorů a akademiků. Nelze si nevšimnout, že tyto nápady nejčastěji vycházejí právě z tisku a univerzit.

V Česku to má ale ještě jedno specifikum. Signalizuje se tím příslušnost k Západu. Titlbachovi s Haas Mejzrovou stačí k problematizování úsloví „jdu k Vietnamci“ fakt, že s tímto konceptem přišli ve Španělsku, aniž by se zamysleli, jestli to třeba čeští Vietnamci nevnímají jinak než například barcelonští Číňani.