Pobřeží stotisícového města na jihu Norska rozzářily sněhově bílé fasády postindustriálního kolosu, který od minulého roku spoluvytváří nové kulturní centrum. Místo, které bylo ještě nedávno bolavým vředem celého města, je dnes jeho chloubou.

Milénium transformací

Pokud bychom měli vysledovat hlavní architektonické fenomény uplynulého čtvrtstoletí, nemůžeme vynechat ambiciózní přestavby vysloužilých průmyslových staveb. Jak ukazují příklady z celého světa, takové stavby s racionálními železobetonovými konstrukcemi dokážou pojmout lecjakou novou funkci od administrativy přes byty až po umění a kulturu. Právě umělecké galerie jsou tou zdaleka nejvýraznější kategorií v současných diskusích o revitalizaci postindustriálních budov. Spouštěčem byla transformace londýnské elektrárny na galerii Tate Modern z roku 2000 a od té doby se vyrojil nespočet podobných, více či méně zdařilých a úspěšných projektů. Nejen v zahraničí, ale i u nás. Jmenujme třeba pražské Centrum současného umění DOX, Kunsthalle Praha nebo nedávno otevřené galerie Plato v Ostravě a EPO1 v Trutnově.

Průmyslové stavby jsou pro umělecké využití vhodné díky svým prostorovým možnostem, takže v nich lze vystavovat rozměrné instalace, i charakteristické estetice, jež vyhovuje zejména současné tvorbě. Mnohdy se také ukáže, že přeměna starého kolosu na galerii je zkrátka jedinou možností, protože jiné provozy by byly byznysovou sebevraždou. Soukromé i veřejné umělecké galerie nutně v plusu být nemusí. To je právě případ nejvýraznější konverze industriální budovy loňského roku – projektu Kunstsilo v pátém největším norském městě Norska Kristiansand.

Záchrana uměním

Tamní obilné silo bylo postaveno u městského přístavu v polovině třicátých let minulého století, a protože za ním stáli jedni z nejdůležitějších modernistických architektů Norska, Arne Korsmo a Sverre Aasland, stalo se krátce po svém definitivním uzavření roku 2008 kulturní památkou. To ve skutečnosti přivodilo vrásky na čele vedení města, které si s prázdnou stavbou dlouho nevědělo rady. Silo totiž blokovalo kýženou regeneraci nábřeží, ze kterého se mělo stát nové centrum města. Vedle něj vzniklo nové divadlo v podobě extravagantně působící budovy se zvlněnou dřevěnou střechou, z druhé strany ho obklopily luxusní byty. Problém v podobě trčící opuštěné památky byl do očí bijící.

Situaci zachránil až místní rodák, miliardář Nicolai Tangen, který inicioval a finančně podpořil proměnu sila na galerii se záměrem vystavit v ní svou uměleckou sbírku – vůbec největší kolekci severského modernismu na světě. Architektonickou soutěž na konverzi budovy vyhrála trojice barcelonských studií Mestres Wåge Arquitectes, BAX a Mendoza Partida, jejichž konceptem bylo zapojit nejpůsobivější část postindustriálního kolosu, tedy sestavu desítek betonových válců pro skladování obilí, do samotného centra dění. Podobně jako v případě muzea umění Zeitz MOCAA v jihoafrickém Kapském Městě autoři zvolili jejich vyřezání do podoby monumentální vstupní dvorany s výškou přes dvacet metrů. Příchozí tak zůstávají stát v úžasu – o to víc, když zakloní hlavu a naskytne se jim průhled zasklenými válci k nebi. Samotné výstavní prostory se nachází ve třech patrech po obvodě dvorany, jde o klasické bílé boxy umístěné v nových přístavbách k silu.

Severské země umějí dobře dbát o veřejný prostor, proto i v případě Kunstsila byla zásadní otázka jeho napojení na okolí, aby srostlo s městským děním. To se povedlo díky promenádě s open air galerií a navazujícím volně přístupným přízemím, kde se může pokochat spojením industriální a soudobé architektury každý, bez nutnosti kupovat si vstupné.