David Brooks (nar. 1961) je americký konzervativní komentátor a novinář, který mj. působil na univerzitě v Chicagu či Yale. Pro měsíčník The Atlantic napsal v roce 2020 velmi zajímavou (a obsáhlou) analýzu stavu západní rodiny The Nuclear Family Was a Mistake (Nukleární rodina byla chyba).

Známe to z rodinných ság a seriálů pokrývajících desetiletí a někteří z nás to ještě pamatují z vlastního dětství: doby, kdy žilo pod jednou střechou pohromadě několik generací. Já sama jsem se do takové doby narodila. Nedlouho po mém narození se musel můj otec vrátit do Bulharska, odkud pocházel, a odkroutit si tam povinnou vojenskou službu, takže jsem pár let vyrůstala jen s maminkou. Ta musela z ekonomických důvodů nastoupit do práce, když mi byl rok. To by asi těžko zvládla, kdyby jí nevypomáhali dědeček, babička a občas tety. Jedna teta mě hlídala tak špatně, že z toho mám na obličeji jizvu.

Babička měla příšerný zvyk, že mi nasliněným kapesníkem utírala tváře. Na výročí osvobození často vyprávěla, jak jela na konci války na kole z Prahy do své rodné vesnice u Sedlčan a míjela ustupující německé vojsko. Dědeček byl mlčenlivý, kupoval mi koblihy, říkal o mně, že jsem milionová holka, a když jsem byla nemocná, četl mi pohádky. Po jeho smrti babička o každém Štědrém večeru odcházela do noci, a když jsme ji po nedlouhém hledání našli, sdělovala nám, že už tu za rok nebude. Všech zásadních událostí, jako byla koupě auta nebo oprava střechy, a oslav jsme se účastnili společně – co se přihodilo jednomu, stalo se celé rodině. V zimě se dospělí střídali v tom, kdo v noci přiloží do kamen. Když si pak mladí založili vlastní rodiny a začal růst počet vnoučat, najednou jim byl dům malý a oni opouštěli hnízdo. Rozstěhovali se po Praze a dál a běžný kontakt v rodině se zkomplikoval. Původní širší rodina se rozpadla na tři nukleární jednotky rodičů s dětmi a jednu babičku.

Takový vývoj je pro západní rodinu typický. Kdybychom měli shrnout, co se za posledních sto let událo, mohli bychom říct, že se pro jednotlivce stal život svobodnějším – a pro rodinu nestabilnějším. Život v tzv. rozšířené rodině byl dlouho převládající. Kolem roku 1800 pracovaly v Americe tři čtvrtiny pracovníků v zemědělství a zbylá čtvrtina v rodinných firmách, typicky koloniálech. Na obstarání veškeré práce byla třeba spousta rukou, a tak měli manželé třeba osm dětí, pod jednou střechou bydleli i různé tetičky, bratranci či nepříbuzná námezdní síla. Steven Ruggles pojmenoval takové společenské jednotky uspořádané kolem rodinného podniku „korporátní rodinou.“

Odolnost a schopnost socializace

Rozšířené rodiny mají dvě silné stránky. První z nich je odolnost; rodina, která má 10 až 20 členů, dokáže mnohem lépe vstřebat rány osudu. Ztrátu jednoho člena dokážou nahradit sourozenci, tety, babičky. Druhou z nich je schopnost socializace – v široké rodině je mnohem víc dospělých, kteří dokážou dětem pomoct rozpoznat dobro od zla a chovat se k ostatním. V nukleární rodině, kde jsou typicky silnější vazby mezi třemi či čtyřmi členy, takové nárazníky v případě rozpadu jednoho ze vztahů neexistují; konec manželství znamená konec rodiny v původním smyslu. Rozšířená rodina má však i své stinné stránky: je v ní méně soukromí a osobní svobody a nutnost neustálého kontaktu s lidmi, které jsme si nevybrali.

U nás se vývoj ubíral trochu jinudy a s jinou dynamikou, ale v Americe, které se Brooks věnuje zejména, přichází s nástupem průmyslové revoluce nový trend; mladí muži a ženy odcházejí do měst a zakládají nukleární rodiny. Činí tak v mnohem mladším věku než na farmách, v osamění měst se mladí lidé dříve žení a vdávají a mívají i dříve děti. Ty už nepřipravují na to, aby se staly další pracovní silou v rodinném podniku, ale aby s dosažením dospělosti vyletěly z hnízda, získaly nezávislost a založily vlastní rodiny. Už ve dvacátých letech 19. století nahradila nukleární rodina jako dominantní model rodinu korporátní, v roce 1960 žilo se svými sezdanými rodiči jen 77,5 % dětí.

Po jistou dobu se zdálo, že to funguje. V letech 1950 až 1965 poklesla rozvodovost, zvýšila se plodnost a zdálo se, že americká nukleární rodina je neporazitelná. Muži ve věku 25 až 29 let vydělávali v roce 1961 čtyřnásobek toho, co jejich otcové v témže věku. Bylo to období poválečné prosperity, rostoucí sociální důvěry, tedy obecně skutečností, které rodinnou kohezi podporují. Ideálem byla šťastná rodina – matka, otec a v průměru 2,5 dítěte – žijící v domku na předměstí. Takový model je ale historickou anomálií. Brooks píše, že to bylo mimořádné období, kdy celá společnost pracovala na tom, aby zranitelnost takové rodiny dobře zakamuflovala. Úspěch nukleární rodiny byl vykoupen tím, že ženy byly uklizeny do domácnosti, ostatně řada korporací zaměstnávání vdaných žen zapovídala. Muž byl hlavou rodiny, ženy trávily většinu času péčí o děti ve vězení vlastního domova. Specifikem této doby bylo, že vznikaly „modifikované rozšířené rodiny“, tj. koalice dalších nukleárních rodin, které na sobě byly vzájemně závislé. Rodiny směňovaly proviant, hlídaly si děti a trávily společně čas. Komu by se zdálo, že je tento jev výsadou Ameriky, nechť nahlédne do knihy Hornické vdovy Kamily Hladké, kde respondentky vypovídají o tom, jak vznikala nová hornická sídliště v Porubě či Karviné, kam se z dědin, Slovenska i Prahy za prací stěhovali muži se svými mladými rodinami; zatímco havíř byl pán, jehož příjem několikanásobně převyšoval republikový průměr, zůstávala jeho manželka v domácnosti, kde trávila čas s jinými manželkami z nukleárních rodin, hlídaly si vzájemně děti, chodily spolu „na kafíčko“ a vypomáhaly si v domácnosti.

Podmínky, které toto uspořádání podporovaly, ale netrvaly věčně; prosperující nukleární rodinu nahradila pro všechny další dekády rodina pod tlakem. Řada faktorů byla ekonomických, příjmy mladých mužů poklesly, a zejména na dělnickou třídu tak vznikal silný tlak. Hlavní důvody ale byly kulturní, společnost se stávala individualističtější a kladla větší důraz na jednotlivce, soukromí a autonomii. Silné feministické hnutí umožnilo ženám vymanit se z područí rodiny a realizovat se podle vlastní volby. V padesátých letech bylo kánonem sebeobětování a kompromis pro rodinu. V šedesátých a sedmdesátých letech ho nahradilo předřazení osobních potřeb těm rodinným a manželství se stalo spíš projevem seberealizace dospělých než prostorem pro výchovu dětí.

Propad do chaosu

Páry, které se braly z lásky, měly méně důvodů zůstat spolu, když láska vyvanula. A ty, které procházely krizí, měly kolem sebe méně příbuzných, kteří by jim pomohli dočasné potíže překonat. Mezi roky 1970 a 2012 klesl počet domácností, kde žily sezdané páry s dětmi, o polovinu. Lidé tráví životem v manželství mnohem kratší čas, uzavírají sňatek později a častěji se rozvádějí. V roce 2017 byla téměř polovina dospělých Američanů svobodná (ve srovnání se 72 % sezdaných Američanů v roce 1960). Poklesl i počet členů domácnosti, porodnost se ve srovnání s rokem 1960 snížila na polovinu. V roce 2012 byla většina amerických domácností bezdětná. V současnosti je víc amerických domácností, ve kterých žije domácí mazlíček, než těch s dětmi. (Pro srovnání, v České republice žilo v roce 2018 přibližně 2 miliony psů, 1,4 milionu koček – a 1,7 milionu dětí do 14 let.) Zvětšily se i geografické vzdálenosti mezi členy rodiny, takže se děti a rodiče či sourozenci mnohem méně navštěvují.

Zároveň došlo ve dvou posledních generacích v americké společnosti k výrazné sociální diferenciaci: zatímco mezi vzdělanými Američany s vysokými příjmy se rodinný model od padesátých let příliš nezměnil, propadla se rodina těch méně šťastných do naprostého chaosu. To má snadné vysvětlení: lidé s vyššími příjmy si mohou dovolit služby běžně poskytované rozšířenou rodinou: hlídání a vzdělávání dětí, koučování, terapii, mimoškolní aktivity... Tak své děti dovedou připravit na budoucí konkurenční boj, sobě ušetřit stres a udržet si funkční partnerské vztahy. V roce 1970 se rodinná struktura chudých a bohatých ještě příliš nelišila, v roce 2005 už ale 85 % dětí narozených vyšší střední třídě žilo (když bylo jejich matce 40) s oběma biologickými rodiči, zatímco u dělnické třídy to bylo jen 30 %. Pouhých 26 % chudých je sezdaných. Andre Cherlin, sociolog z Univerzity Johnse Hopkinse, to vyjádřil lapidárně: „Žení a vdávají se privilegovaní Američané – a je to právě jejich manželství, co jim umožňuje privilegia si dále udržovat.“

Zažíváme patrně nejturbulentnější změny rodinné struktury v dějinách. Jedinci, kteří vyrostli v nukleární rodině, mívají individualističtější mentální nastavení než lidé, kteří žili v multigeneračním rozšířeném klanu. Jsou méně nakloněni obětovat se pro rodinu a jejich rodiny se častěji rozpadají. Pro děti vyrůstající v narušených rodinách je obtížnější získat vzdělání nutné pro slušnou kariéru. A bez dobrého zaměstnání je obtížnější budovat stabilní rodinu. Děti z takových rodin jsou izolovanější a traumatizovanější. Děti vyrůstající s jediným rodičem či se dvěma nesezdanými partnery mívají statisticky větší problémy s fyzickým i duševním zdravím, prospěchem a chováním a vyšší úroveň záškoláctví než děti, které žijí se svými sezdanými biologickými rodiči.

Strádají ale i starší Američané: 35 % z nich ve věku 45 let a více uvedlo, že trpí chronickou samotou. Mnoho seniorů žije jako „staří sirotci“, bez příbuzných či přátel, kteří by byli ochotni starat se o ně. Čas od času vykoukne jako špička ledovce novinová zpráva o starém člověku, který zemřel sám, a než se na to přišlo, bylo jeho tělo v takovém stavu rozkladu, že se nedalo identifikovat.

Žena hlavou rodiny

Sociální skupinou, která má vinou historické diskriminace obzvlášť těžkou pozici, jsou Afroameričané. Hlavou téměř poloviny černých rodin je neprovdaná žena (ve srovnání s jednou šestinou u bílých rodin). Dvě třetiny afroamerických dětí žily v roce 2018 v domácnosti s jedním rodičem (ve srovnání s jednou čtvrtinou u bílých dětí). Černošské rodiny s jediným rodičem žijí přesně v těch částech Spojených států, kde bylo nejvíc rozšířeno otroctví.

Je zjevné, že transformace rodiny z velkých a širokých na detašované nukleární rodiny znamenala společenskou katastrofu. Debata o řešení je ale ve slepé uličce a většina státních intervencí na jejich záchranu se ukázala jako neúčinná. Konzervativci sice mohou horovat pro tradiční nukleární rodinu, skutečnost je však taková, že většina společnosti žije jinak: v rodinách s jedním rodičem, nikdy nesezdanými rodiči, v sériových partnerstvích, rodinách, kde je hlavou rodiny prarodič, apod. – a konzervativní návrhy jsou pro ni tudíž irelevantní. Progresivisté stále hovoří řečí individualismu sedmdesátých let: každý by měl mít svobodu vybrat si formu rodiny, která je pro něj nejvhodnější. O tom pochopitelně není sporu, až na to, že nové formy rodiny pro většinu lidí nefungují. Sexuální revoluce přišla a odešla a nenechala po sobě žádné použitelné normy rodinného života ani zformulované ideály.

Naděje spočívá v nekonečné lidské schopnosti adaptace. Kde přestane jedna forma fungovat, vznikne organickou cestou jiná. A možná je to jen návrat k prapůvodnímu uspořádání. Na počátku byla tlupa; po tisíce let žili lidé v malých tlupách třeba pětadvaceti jedinců, kteří společně lovili a dělili se o úlovek, bojovali proti nepříteli, vyráběli pro ostatní oblečení, hlídali si děti. Na své příbuzenstvo spoléhali ve všech oblastech života. Až na to, že příbuzní nebyli definovaní tak, jak tomu rozumíme dnes, tj. jako biologicky příbuzní. V dějinách bylo příbuzenství možné vytvořit; antropologové podle DNA zjišťují, že lidé, kteří spolu byli pohřbeni, biologicky spřízněni často nebyli. Takoví mikronéští Chuukové mají rčení „můj sourozenec ze stejné kánoe“; když spolu dva lidé přežili nebezpečenství na moři, stávali se příbuznými. Aljašští Inupiatové pojmenovávají své děti po mrtvých, tyto děti se pak považovaly za členy rodiny, jejíž jméno nesly. Po velmi dlouhou část dějin žili lidé ve velkých skupinách tvořených nejen vlastními příbuznými, ale i lidmi, s nimiž se rozhodli spolupracovat.

Když do Ameriky v 17. a 18. století přicházeli evropští protestanti se svou relativně individualistickou kulturou, setkávali se tam s původními kmeny žijícími v kultuře velmi pospolité. A zatímco evropští přistěhovalci velmi často odcházeli žít s indiány a zůstávali s nimi, unesení indiáni, které Evropané naučili evropským způsobům a mluvit anglicky, při každé možné příležitosti utekli. Proč tito jedinci takto hlasovali nohama, když byla evropská civilizace o tolik sofistikovanější? Neudělala naše civilizace nějakou obrovskou a nenapravitelnou chybu?

Chceme stabilitu i mobilitu

Chceme stabilitu a kořeny, ale zároveň mobilitu, dynamiku a svobodu zvolit si způsob života. Rádi bychom pevné rodiny, nikoli však právní, kulturní a společenská omezení, která jejich existenci umožnila. Navzdory varovným statistikám se však objevuje nové paradigma, částečně pod ekonomickým tlakem, částečně v důsledku volby. Dochází k oživení širší rodiny a nárůstu multigeneračního bydlení. Tento trend je živen zejména návratem mladých lidí domů, ale i stěhováním seniorů k dětem.

Nejzajímavější rozšířené rodiny jsou však ty, které překonávají hranice biologické spřízněnosti. V několika posledních letech se rozšířily nové způsoby uspořádání – například na webu CoAbode si matky samoživitelky mohou najít jiné samoživitelky, s nimiž pak sdílejí bydlení. Jako houby po dešti rostou i cohousingové projekty, ve kterých žijí skupiny dospělých coby členové rozšířené rodiny. Tyto prostory nabízejí jak soukromí, tak i společné prostory, herny, hlídání dětí či společný rodinný a zábavný program. Tyto experimenty naznačují, že lidé si sice stále považují soukromí a flexibility, ale zároveň potřebují i komunitnější způsob života, řízený nějakým hodnotovým systémem.

Může jít o soužití jedinců ze střední a dělnické třídy, jak je tomu v projektu Temescal Commons v kalifornském Oaklandu, kde žije v devíti malých bytových jednotkách 23 lidí ve věku od 1 do 83 roků. Mají společný dvůr a komunitní kuchyň, kde dvakrát týdně připravují společnou večeři. Úklid a údržba jsou sdílenou odpovědností. Dospělí si navzájem hlídají děti, starší rodiče radí mladým. Když některý z členů komunity onemocní nebo přijde o práci, klan spojí své síly. Děti se učí žít s dospělými různého věku a povah.

Takových komunit vzniká řada, často mezi neprivilegovanými, které spojuje třeba jen neradostný osud života ve vyloučené komunitě, kriminální minulost či trauma vojenských veteránů. Nechtěným a přehlíženým lidem nabízejí možnost starat se o jiné. Takovým občas divoce vzniklým společenstvím se přezdívá „forged families“ neboli rodiny skované okolnostmi. Brooks naznačuje, že toto je budoucnost rodinné existence pro ty méně privilegované.

Poukazuje v této souvislosti ještě na jeden fenomén – čím vyšší procento lidí žije v domácnosti samo, tím vyšší má příslušná země HDP. Průměrná německá domácnost má 2,7 člověka, zatímco gambijská 13,8 člověka. To znamená, že tržní síly tlačí na to, abychom žili sami nebo jen s málo dalšími členy rodiny, a také, že lidé vyrůstající v rozvinutých zemích si za peníze, které získají, kupují soukromí. U lidí s vyššími příjmy to funguje, protože si mohou koupit lidi na práci, kterou dělávala rozšířená rodina. Uspořádání, ve kterém chybějí členové rodiny a blízcí přátelé a v němž si nejsme se sousedy dostatečně blízcí, je ale vykoupeno samotou a pocitem citové prázdnoty. Krize spojení dnešního člověka vyvěrá právě z eroze rodinného života. Už dekády jíme u čím dál menších stolů.

Je čas se vrátit k velkému stolu.