Prigožinův subotnik, jak bychom mohli my pamětníci nazvat víkendové dění ve velkém Rusku, bude mít – a má – zajisté stovky interpretací výkladů a analýz. Nejdřív to vypadalo, jako když Caesar se svými legiemi překročil Rubikon, pak v tom někdo viděl Mussoliniho pochod na Řím, nakonec to skončilo trochu jako Hitlerův pivní puč v listopadu 1923.

Hodnota historických přirovnání je ale velmi omezená a většina končí tak nějak konstatováním, že v Rusku do ruských věcí nelze racionálně nahlédnout, neboť je to země, kde se může stát cokoli. Nejrozumnější asi je na to pohlížet zpovzdálí a z odstupu, asi jako na cirkus s divou zvěří: být oddělen hustou mříží a modlit se, ať se nás to týká co nejméně.

Několikrát jsem v Rusku byl, vždy jsem cítil jakýsi podivný obdiv i úžas (což je rusky hrůza), ale s velkou úlevou jsem se vždycky vracel: a největší strach jsem měl, že něco ruského může být i v nás, v tom početně zanedbatelném kmeni západních Slovanů, které i běžný Rus vidí jako zbloudilé bratry.

Rusko ovládá zvláštní směsice citovosti a krutosti, velkoleposti a barbarství. Typický je divadelní rys života, to hluboké prožívání vlastní nicoty, které má až umělecké rysy. Všechno je v Rusku nějak obludné a zároveň vznešené, i ta bída a zaostalost. Jsou to medvědi, kteří by chtěli s každým tančit, ale zároveň ho u toho sežrat. Sežerou ho a pak se rozpláčou. Jde z nich strach, a přitom mají slzy v očích. Jako ten Prigožin: dojme se nad mrtvolou, které před chvílí vydloubl oko – to je jedno, jestli ne on osobně. Nic se tam nepředstírá a zároveň je všechno hrou. Zvrhlou, a přitom tak nějak: lidskou.

To je na druhé straně důvod, proč Rusko, a právě tohle Rusko, některé lidi tak přitahuje. Mají pocit, že se tam všechno dělá víc opravdově, miluje i nenávidí, objímá i vraždí. Chování tam není sešněrované konvencí a nějakými změkčilými ohledy, politická korektnost je tam k smíchu, buzerantům se má narvat flaška od šampaňského do zadnice, přitom s tím právě tihle chlapi, včetně Prigožina, mají přímou zkušenost.

Byly kdysi doby, kdy se věřilo, že stačí málo a Rusko bude normální země s normálními problémy a starostmi. Dokonce i za Sovětského svazu se na Západě mělo za to, že se postupně bude režim jaksi zlidšťovat, a jak se bude země otevírat, tím se to všechno nějak upraví. V devadesátých letech, po rozpadu SSSR, mnoho lidí na Západě, ale i u nás a snad i pár lidí v Rusku bylo přesvědčeno, že až se vyhrabou z nejhoršího, stane se Rusko běžnou zemí, trochu sice specifickou, ale v podstatě normální: lidé budou žít podobně jako na Západě, budou volit různé strany, ty se budou střídat u moci, pomalu, jak budou bohatnout, začnou se přizpůsobovat i v životním stylu a v názorech. Začnou být tolerantní, vlídní jeden na druhého, přejdou je imperiální choutky, zapojí se do světového obchodu, prostě vyměknou a uznají, že takový ten poklidný život konzumenta nabídek globálního světa má něco do sebe. Snad brzo přijde i doba, kdy Moskva bude růžová a na Kremlu zavlaje duhová vlajka všech genderových verzí. To se tedy rozhodně nestalo – a hned tak nestane.

Místo toho před pár dny nebylo možné vyloučit, že na Kremlu povlaje vlajka s lebkou a houslemi (!), symbolem Prigožinových wagnerovců, a i ten, kdo rozhodně nemá nejmenší sympatie pro Putina, je vlastně rád, že se to zatím ještě nestalo. Že se tam pořad plácá trikolora, přičemž se nelze divit nostalgikům, kteří vzpomínají na docela klidné časy s rudým praporem se srpem a kladivem.